Pro badatele III

Ze slovanských obyvatel dědičných zemí české koruny zaslouží bližší pozornost Valaši, kteří jsou vlastně horskými Slováky. Jsou to oni, kteří obývají moravské výběžky Karpat a přimykají se ke Goralům, kterým Slezané říkají Valaši. V Přerovském kraji si ti to horští Slováci vyvolili za své sídlo hukvaldské panství, jehož horské hřebeny hraničí v úseku pěti mílí se slezským knížectvím opavským, a dále sídlí na valašsko-meziříčském panství; v Hradišťském kraji žijí na panství Brumov, Buchlov a Vsetín. Slováci u řeky Moravy na Moravě jakož i v trenčínské a nitranské župě, kterými řetězec moravských Karpat pokračuje, nazývají tyto moravské Valachy Kopaničáři. Tento název přesně vystihuje jejich povolání, protože pojmy kopat, kropat či chrobat (hrabat) znamenají ve slovanské řeči totéž jako německá slovesa mýtit, vykopávat či zušlechťovat půdu, tedy prvotní zaměstnání obyvatele lesů, který potřebuje plody půdy к obživě. Po tomto vysvětlení lze, jak se zdá, snáze rozluštit název „Chrobaten“, kterým se ve starších listinách označuje určitý díl obyvatelstva české země. Nebyl samo statnou kmenovou větví; toto pojmenování platilo pro obyvatele horských oblastí. Kopaničáři se v oblasti kolem Frenštátu v Přerovském kraji nazývají také Pasekáři, protože zde žijí v lesních chýších (tzv. pasekách), roztroušených v okolí; nalezneme jich zde 73. Podobně je tomu i kolem Buchlova v Hradišťském kraji, kde jim říkají Salašáci, protože к tomuto místu patří 29 jejich seníků (buchlovských salaší) neboli – podobně vyjádřeno – domů na horských loukách, v nichž se věnují výrobě mléka К těmto originálním lidem se ve svém spisu budu častěji vracet.

Jedinou skutečně chorvatskou kolonii tvoří na Moravě tři vesnice v drnholeckém panství – Jevišovka, Dobré Pole a Nový Přerov. Na konci šestnáctého století sem Chorváty přesídlil císařský válečný rada Christoph von Teufenbach. Tento nárůdek si udržel svůj chorvatský dialekt i slovanský oděv až do nejnovější doby i přesto, že jej zcela obklopuje německé obyvatelstvo.

Vraťme se však opět ke dvěma nejhlavnějším slovanským národnostním větvím, ke Slovákům a Hanákům. O horských Slovácích jsem pojednal před malou chvílí. Proto se nyní zmíním o lidech, obývajících nížinné oblasti u řeky Moravy, kteří vešli ve známost jako Slováci. Stejně tak si i Hanáci zaslouží podrobnou zmínku. Jsou domovem v Olomouckém kraji, na nejkrásnějším a nejplodnějším moravském území a přímo v jeho středu; jeho plocha zaujímá asi 20 čtverečných mílí, kterými se vinou říčky Haná, Třebovka a Blata, žertem se jim tu občas říká Blatňáci. Vynořilo se již několik hypotéz o vzniku slova Čech. U žádné z nich však nelze vyloučit omyly, a proto sí dovolím přiblížit se alespoň zpovzdálí novému názoru. Poláci totiž všeobecně nazývají těšínský kraj v císařsko-královském Slezsku cieszinski cirkula slovo ciesn znamená v polsko-slovanském jazyku přibližně lidskou směsici či shluk lidí a proto bychom neměli ve významu slova ciesinsk} 1 nebo zkráceně český kraj, hledat jiný význam, než země, obývaná určitou skupinou lidí. Kdo chce, nechť sleduje předivo této domněnky dále, osobně к tomu již nemám dále chuť, a přejdu к důležitějším pravděpodobným údajům o počtu slovanských obyvatel v dědičných zemích české koruny. Pokud se na Moravě i s částí císařsko-královského Slezska v roce 1801 napočítalo množství obyvatel rovnající se 1 634 668 duším, nebudeme přehánět, když vyslovíme domněnku, že je mezi nimi asi milion duší slovanského původu. Zamysleme se nad tím, že již v roce 1791 čítal Hradišťský kraj na 200131 hlav a Přerovský 226 838 lidí a že počet osob těchto obou krajů, které jsou obydleny ponejvíce Slovany, v dnešní době zakrátko dosáhne poloviny miliónu. Jestliže Morava zaujímá plochu 551,92 čtverečných mílí, na jedné čtvereční míli tu žije 2 96I lidí, a pokud kulturní či obdělávaná půda zaujímá rozlohu 4 221909 jiter, připadají na jednoho obyvatele 3 jitra 932 sáhů této půdy.

Podobným způsobem jako v Haliči příroda formovala fyzické předpoklady obyvatel Moravy. Hanák, který žije v nejúrodnějším pásu země na Hané, je stejně jako Mazuřan obyčejně prostředního vzrůstu. Oproti tomu je horský Slovák vysoký a silný, podobně jako Goral v Myšlenických horách. Životní náplň tkví u slovanského obyvatele hor stejně tak jako u moravského Valacha, o kterém jsme právě pojednali, v mužném věku v kácení stromů, přičemž se na hukvaldském panství v Přerovském kraji, v oblastí kolem Frýdlantu, jak víme, těží železo a rozvoji těžby napomáhají rozsáhlé lesy, jejichž obyvatelé plaví pokácené stromy po vodách řeky Ostravice až к tavícím pecím a к hamrům. Mládež na moravském Valašsku si v lesních chalupách záhy osvojuje techniku dřevořezby, která se posléze stává jejich nejoblíbenější činností. Takový způsob života nutně posiluje tělo a znásobuje síly, protože nikdo dnes nemůže popírat, že tělesná zdatnost či ochablost člověka je nutným důsledkem činností, kterým se věnuje.

Pozoruhodná je i skutečnost, že jak na Hané, tak i na moravském Valašsku nalezneme vesnice, v nichž jsou muži jeden vedle druhého téměř stejné výšky. Je to další důkaz toho, jak pravidelně a bez výjimky příroda člověka ovlivňuje, nepostaví li se do ces ty vnější okolnosti.
Nejhezčím typem lidí na Moravě jsou bezesporu Kopaničáři v Hradišťském kraji, žijící podél moravsko-uherského hraničního pohoří kolem Vsetína, Brumova atd. Kdyby výraz, který užiji, nebyl až příliš obrazný, mohli bychom mladého štíhlého a vysokého Kopaničáře přirovnat k mladé jedli. Pozorujeme-li jej poněkud z dálky, ladí jeho obličej, opálený sluncem do rudohněda, barevně s jeho vlastním stínem, ale i tato skutečnost mu přesto neubírá nic z jeho mužné krásy, zračící se v jeho svalnatém těle, ohraničeném příjemnými liniemi, vinoucími se od plecí přes lýtka až k patám a zrcadlící se v nenuceném držení paží, z nichž – i když svírají sekeru – čiší mnoho nevyumělkované životnosti, vystupující nepokrytě na povrch. Již od útlého dětství vše směřuje к tomu, aby se z Kopaničáře stal silný muž. Matka jej kojí téměř až do té doby, kdy se jí narodí další dítě. Požitek z mateřského mléka je posléze vystřídán kravským a kozím mlékem a jinými mléčnými produkty, jimiž chlapce až do sedmi let věku zásobuje příbytek na horské pastvině (salaš), v jehož prostředí se pohybuje. Aromatické vůně, které se kolem něj vznášejí, vyhlídka na okolní svěží zeleň a do temně modrého nebe nad hlavou přispívají к tomu, že se tělo pří moelektrisuje a duše prodchne čilostí, která zřetelně vyzařuje z pohledu takového člověka.

Tak jako v Haliči a na Moravě se i v Čechách všude setkáváme se různou fyziognomií. Jakékoliv všeobecné hodnocení nelze z tohoto důvodu srovnávat s pozorováním v terénu. Je pravda, že se v Čechách mezi příslušníky třídy služebních poslů nezřídka na jdou zjevy, které se honosí tak odpudivým obličejem, že by Forster sotva byl mohl najít lepší předlohu к zobrazení kamčatského člověka, když ilustroval třetí díl Cookovy mořeplavby. Některá zůplna slovanská dcera nadlesního či tzv. rybníkářského mistra v Čechách má však ale tak jemně utvářenou líc, že bychom si krásnější nemohli vysnít ani ve snu o starém Řecku! Kdybychom však chtěli činil závěry o českém národu podle malých očí, zasmušilé ho a buď nanejvýš roztržitého nebo tupě zírajícího pohledu, dovnitř vtlačeného nosního kořene, velikých nosních dírek, neforemnosti celé hlavy a malé pokroucené postavy některých pacholků vojenské jízdy, povolaných z Čech k vojsku, bylo by to na nejvýš nesprávné. Pomysleme jen na to, že rakouská jízda, která je v Evropě na nejpřednějším místě, doplňuje regimenty dragounů statnými muži, které nalezne v Čechách. Každý z dragounů se honosí téměř ušlechtilým čelem, orlím nosem, jeho čelo je pravým způsobem utvářené, má spíše zaoblená než kostnatá ramena, která by se rozestupovala jako křídla, spíše baculaté než rozbrázděné ruce, spíše krátké končetiny s plnými lýtky než hubené nohy beze svalstva. Řečeno jedním slovem, z celého jejich zevnějšku vyzařuje zdraví a harmonie všech jeho částí.

Vyplatilo by se pročíst oddací, rodné a úmrtní listiny dědičných zemí české koruny. Každý myslící muž je na základě těchto pramenů s to utvořit závěry týkající se bližšího vztahu tělesného utváření u obyvatelstva, které je ovšem z části také německé národnosti. Jelikož doposud nedošlo к výzkumu pouze slovanského obyvatelstva, předkládáme alespoň všeobecné propočty. Nejdříve budu hovořit o Moravě a části císařsko-královského Slezska, poté o Čechách.

Morava čítala v roce 
1785: 12 071sňatků,57 362narození, 50416 úmrtí
1786: 13 124 sňatků,60 761 narození, 42 398 úmrtí
1787: 12 640 sňatků, 63 754 narození, 40 858 úmrtí

Slezsko čítalo v roce
1785: 2 010 sňatků, 9803 narození, 7 841 úmrtí
1786: 2 436 sňatků, 9852 narození, 6082 úmrtí
1787: 2 269 sňatků, 10 679 narození, 6194 úmrtí

Čechy čítaly v roce
1785: 23 264 sňatků, 95 189 narození, 94 846 úmrtí
1786: 25 468 sňatků, 123 916 narození, 83 332 úmrtí
1787: 26 517 sňatků, 127 748 narození, 1026 úmrtí

Z propočtu je zřejmé, že v rozmezí těchto tří let vzrostlo obyvatelstvo Moravy o 48 205, ve Slezsku o 10 217, v Čechách o 87 649 lidí. Nevěřil jsem svým očím, když jsem spatřil tyto radostné poměry, které jsou jedině správné a hovoří nejen ve prospěch tělesné tvářnosti obyvatel, ale stanou se nejkrásnějším chvalozpěvem o vládě Josefa II. Z těchto výsledků vyplývá, že počet obyvatelstva během této doby ročně vzrostl na Moravě o 16 068 ve Slezsku o 3 405 v Čechách o 29 216 duší.
Je to úctyhodný nárůst, docílený za josefínské vlády. Z uvedeného vyčíslení je zřejmé, že podobným způsobem vzrostl v dědičných zemích české koruny počet uzavřených manželství. Za tohoto tvůrčího monarchy v rakouské monarchii vše vzkvétalo dvojnásob úspěšně na fyzické i morální úrovni; nad jeho urnou mne přepadá tichý smutek.
V roce 1791 čítalo obyvatelstvo na Moravě 1 312 753 duší, 57 847 novorozeňat a 54 930 zemřelých, a proto byl poměr počtu nově narozených к celkovému počtu obyvatel 1:22, poměr počtu zemřelých к celkovému počtu obyvatel 1:23-
V roce 1789 dosahoval počet obyvatel Slezska 270 851,9 486 novorozeňat a 54 930 zemřelých. Proto byl poměr počtu nově na rozených k celkovému počtu obyvatel 1:28, poměr počtu zemřelých k celkovému počtu obyvatel 1:25.
V roce 1801 dosahoval počet obyvatel v Čechách čísla 3 013 614 duší, 118 362 narozených a 93 740 zemřelých, poměr počtu nově narozených к celkovému počtu obyvatel byl tedy 1:35, poměr počtu zemřelých к celkovému počtu obyvatel 1:32.
Jak vidíme, všude se ukazuje, že slovanské obyvatelstvo zaznamenává početní vzmach i přes války, které se zemí přehnaly, a že poměr nově narozených lidí je vzhledem к celkovému počtu obyvatel či к počtu zemřelých docela příznivý, a to nevyhnutelně svědčí o dobré tělesné uzpůsobenosti slovanského národního kmene v našem státě.

Na Moravě panují rozdíly mezi stravovacími zvyky Hanáků a Slováků. První z nich obývá nejpožehnanější pás moravské ze mě. Jeho pšeničný chléb je nejlepší v zemi. Každý týden mu trh v Prostějově, na němž prodává pšenici, přináší nový výdělek. To vše přispívá к tomu, že snad nikdo není více přejícný než Hanák. Když u něj bydlí voják, ať mušketýr, kavalerista či dragoun, nalezne tu vždy pestrý stůl, dobré moučné jídlo a konvici piva a kdyby chtěl za pohostinství platit, považovalo by se to za nevhodné. Hanák zachází tak daleko, že v radostném opojení vykročí s plnou sklenicí až na ulici, oslovuje chodce a chodkyně a chce, aby mu pomáhali pít. Nejednou se stane, že Hanák toho, kdo sí s ním odmítl připít na bratrství, kvůli této maličkosti vyzve к pranici jako svého nepřítele a do krve jej ztluče.

Moravský Slovák se spokojí s málem, obzvláště v chudém pohoří kolem Valašského Meziříčí. I v nížinách se spokojí s mísou vařené čočky nebo hrušek k obědu Tyto hrušky jsou plody divoké hrušně, které se nasbírají v lese a po celou zimu se suší v troubě. Nehledě na chudší stravu je horský Slovák přesto plný síly a spokojený podobně jako Vestfálec v našem milém Německu u svého tmavého žitného chleba pronikavé chuti, zvaného pumprniki, který se tolik liší od saského pšeničného chleba z přesívané mouky.
Pravý Čech se živí rovněž úsporně a je přítelem rostlinné stravy, Obvyklá potrava Slovana v Dalmácii, Kraňsku, na Moravě a v Čechách je ředkev nebo křen. Polský šlechtic jí k pečeni, k rybám a ke všem jídlům, na kterých si zakládá, cukety. Obyčejný muž v Haliči i v Čechách jí po celé léto v časném ránu, к obědu a vždy, když pocítí žízeň, okurky. Tylo okurky jsou nezřídka dlouhé jako půl střevíce a široké na dva palce.
Ale i v Čechách nalezneme oblasti, v nichž na stůl slovanské ho sedláka přichází více než jednou týdně slepice i s polévkou či mísa kulatého pečiva (koláčů), plněného vařenými švestkami, sýrem, mákem nebo zelím. Vařené švestky se nazývají povidlí, ale na Moravě a v okolí Brna také katlátek. Odsud se v soudcích prodávají také do Vídně.

Na Moravě musíme odlišovat kroj Hanáka a Slováka, protože každý z nich má své zvláštnosti. Letní oděv Hanáka se skládá z černého kulatého klobouku s barevnými stuhami, z košile, která je u krku sepnuta velikým zrcadlovým knoflíkem, ze zeleného, rudým hedvábím vyšívaného kabátku, z řemínku, připevněného mnoha poutky; ze žlutých a ještě obvykleji z načervenalých kožených kalhot a z vysokých holínek. Nejdůležitější mi částmi zimního obleku jsou dvě beraní kožešiny, které jsou sešité dohromady jako košile tak, že se dole ponechá otvor, kterým se Hanák se zdviženýma rukama protáhne dovnitř, a nahoře pak zbývá otvor, z kterého vykukuje mužská hlava. Němci Olomouckého kraje, s nimiž Hanáci sousedí, tomu to oděvu říkají „cípatý kožich”, protože oba dolní konce bílé kožešiny žádný krejčí nezaobluje a tak cípy kožichu plandají Hanákovi vpředu i vzadu a při každém kroku se pohupují. Kdyby se někdo pokusil tento cíp Hanákovi žertem odstřihnout, mohl by si být jistý tím, že jej Hanák střenkou svého masívního skládací ho nože (křiváku), který každý z nich nosí s sebou v kapse a kupuje si ho spolu s růžencem u kostelních dveří, nebezpečně poraní! Tento nárůdek lpí na svých zvycích s velkou neústupností a hrdostí.
Zvláštností je, že starci i jinoši v rozpuku mládí v samém nitru Hané ještě nedávno nosili na hrudi rudé srdce. Další poznatek, na který jsem narazil náhodou, by pro národopisec mohl být ještě zvláštnější. V Bukovině, která je od země Hanáků vzdálená kolem sta mil, nosívají občas Lipované, starověrecká sekta Rusů, právě takové šarlatově rudé „harlekýnské“ srdce, a kromě toho mají přímo v podpaždí svých košil přišitý rudý čtverec z vlny. Tyto součásti oděvu jsou si zcela podobné a slouží jako jeden z důkazů navíc o tom, že mezi Rusňáky na Dněstru a dnešními obyvateli okrajových částí Hané byly ve starších dobách, kdy z národa ještě nevzcházeli spisovatelé, daleko užší a bližší vzájemné vazby a že jistě patřili к jednomu národnímu kmeni.
Dívka na Hané nosívá bílou, šlojířovitou, hlazenou a na dvě dlaně širokou čelenku, která jí ovinuje vlasy a spadá na šíji. Pletený cop a na něj navázané, elegantní, žíhané stuhy poletují na zádech. Damaškový lajblík, který se nosí o svátcích, si Hanačka obrubuje lemovkou z leonského zlata. Černá nebo bílá sukně jí sahá sotva po kolena. Její kožené boty z jemné kozinkové kůže (kordobánu) mají rudé podpatky. Najde-li se nápadník, který je kvůli své nejmilejší ochoten obětovat peníze, nechá si Hanačka u moravského Žida, který se tu vždy a všude nabízí ke službám, jež něco vynesou, objednat podle velikosti chodidla také boty z růžové kůže, zdobené stříbrnými šňůrkami, nebo je nechá hned koupit. I mezi ženské pohlaví tohoto slovanského venkovského národa se vloudila zničující honba za parádou, která již mnoho Hanaček proměnila v popanštělou hračku, která je raději, obdivuje-li jí spíše cizí galantní kadet než prostý místní sedlák! Hanáckou koketerii můžeme nejlépe vnímat v Napajedlech; směrem na jih, ve Spytihněvi, Topolné a Halenkovicích, je oděv obou pohlaví již slováckého střihu.

Oděv Slováka sestává z temně modrého, krátkého, po uherském způsobu šitého kabátu s úzkými rukávy; z kalhot ze stejnobarevné látky, které spadají až na paty; košile, stažená opaskem, splývá poněkud přes ně, malý kulatý klobouk je zašpičatělý. Ženy nosí kožešinou olemované kabátky, které se barvou i tvarem podobají těm, co nosí muži; krátké, černé, lněné suknice a holínky (čižmy) stejné jako u mužů.
Oděv horského Slováka neboli Kopaničáře z horských hřebenů na uherské hranici je ale hezčí. Střihově se velmi podobá uherskému. Slovanští obyvatelé hor se však odívají látkou bílé barvy, která je na dolním okraji šatů, splývajících na zádech, zabarvena kolem dokola modře. Jejich kabát je střižen tak, že hruď zůstává v létě i v zimě odhalená. Sahá nanejvýš až po horní sponu kalhot stejné barvy, které přiléhají ke kratším šněrovaným holinkám. Vše se tak lahodně hodí к plným, svalnatým nohám těchto horských lidí, že bychom v celém slovanském světě zajisté jen těžko hledali lépe, přirozeněji a umněji tělesně utvářený typ lidí. Kopaničáři mají vlastní druh kulatých, velmi vysokých a nahoře plochých černých klobouků, které ještě více umocňují obličej těchto statných lidí.

Kopaničář nosí tak jako Goral v Haliči v ruce stále sekeru na zpracování dřeva s dlouhou rukojetí, ať jde к tanci nebo к modlitbě. Nevím, zda budou všichni čtenáři stejného smýšlení jako já, ale někdy je více než dobré, když má člověk vlastní mínění a také je bez skrývání řekne. Snáz prominu Kopaničáři, když přijde se sekerou do kostela, nežli odpustím velkoměštákům jejich kukátka, se kterými přijdou do božího stánku, a místo aby se dívali na kněze, pozorují okolní věřící a ruší. Dlouhá sekera ve mně vzbuzuje úctu; ona je nástrojem, kterým si obyvatel lesa opatřuje chléb, a je důkazem toho, že její majitel patří k pracující třídě lidí. Když však vidím mladého člověka s kukátkem, pomyslím na to, že před sebou mám zahálčivého darmošlapa, který nechce svou příslušnost ke šlechtě dokazovat šlechetnými činy, ale zkaženýma očima, a následkem toho se zbavuje své cti právě v kostele, kde mají všichni stejné právo na povznesení. Kopaničář svůj zevnějšek zkrášluje, vylepšuje a čistí s takovou péčí, že jí více nevynaloží ani německý parádník, který dbá o to, aby byl na neděli příkladně čistě upravený. Dlouhé, úzké topůrko z hnědého vyřezávaného švestkového dřeva si Kopaničář ovine tenkým plechem a potáhne směsí mědi a cínu s vysokým leskem nebo pobije lesklými hřebíčky, které na rukojeti vytvářejí hadovitou linii.

Na Moravě musíme odlišovat Hanáka od horského Slováka nebo Valacha, hovoříme-li o způsobu života nebo druzích zaměstnání. Hanák vlastní nejúrodnější ornou půdu, která mu ročně přináší výborné obilí, které se dá prodat do všech míst. Neví nic o půdě ležící ladem, protože jeho půda klid nepotřebuje. Naproti tomu je sám náchylný к zahálce, protože se spoléhá na kvalitu své půdy. S pohrdáním pohlíží na ty, kterým obilí nevzchází dostatečně rychle. Jak žalostným měřítkem к hodnocení spolu občanů jsou vnější hmotné statky, které každému připadnou spíše náhodou a nelze je získat jiným, promyšleným způsobem!

I když je konopí na Hané sebelepší, využívají je zdejší obyvatelé pouze na hrubé plátno nebo je dávají provazníkům, kteří z něj dělají šňůry, opratě a provazy. Hanák se nestará o to, co dalšího by se ještě dalo vyrobit z konopí, cítí se pohodlněji, když v zimě pojídá, co mu zbylo ze sklizně pšenice. Vedlejší práce jej nezajímá. Jednou provždy si stanovil životní maximum, které mu přináší požitek, a nebude pracovat, nýbrž bude žít vesele jako bohatý venkovský statkář v Německu, dokud mu budou stačit peníze a obilí v truhlách a sýpkách.

O mnoho hořčejší je živobytí moravského Slováka neboli tzv. Valacha v horách. Polní práce tu má velmi malý význam, protože pozemky leží příliš vysoko. Zaměstnáním zde je kácení stromů pro potřeby blízkých planin a pro továrny, které leží nedaleko. Kopaničáři v hradišťské oblasti se udržují naživu díky ovcím a kozám, které ženou střídavě do vysokých hor a na nížeji položené pastviny. Z ovčího mléka vyrábějí podobně jako Slováci trenčínské a zvolenské župy sýr, kterému říkají brinza a vozí jej v dřevěných soudcích do vnitrozemí na prodej. Slováci u řeky Moravy si vydělávají výrobou ohýbaných bočních latí к sudům, které pak vozí po řece Moravě a Dunaji do Maďarska do oblastí požehnaných vinnou révou. Celkově nelze zastřít, že se Slováci na řece Moravě podobně jako Němci na Dyji nedomnívají, že by pro ně byl vhodný trvalý výdělek, protože díky půdě dobré od přírody nemusí tolik důvěřovat svým vlastním tělesným silám. Zcela jinak je to na horách, kde neroste žádné obilí a oves se žitem jen velmi spoře. Vymýcené lesní plochy nevynášejí i přes veškerou vynaloženou námahu nikdy tolik, kolik se na Hané urodí samo od sebe, aniž se musela přiložit ruka к dílu. Jen v málo vesnicích pěstují ovoce v dostatečné kvalitě. Mezi nimi se předně zmiňme o Halenkovicích v Hradišťském kraji, kde se horští Slováci, kteří mají jen málo orné půdy, zabývají pěstitelstvím ovocných stromů a tím si hledí zajistit potravu.

V kraji, který jsme právě jmenovali, však najdeme i horské oblasti, ve kterých výnos z půdy neodpovídá počtu obyvatel. To nutí Slovana vzít do ruky poutničkou hůl, aby mohl ženě a dětem přinést do horských příbytků peníze. Přátelé státovědy (méně snad milovníci našich výchovných románů!) v tomto směru jistě ocení, uvedu-li jako příklad miškáře z panství Nový Světlov a Uherský Brod. Mohu všechny ujistit o tom, že se odsud v některém roce odebere na cestu čtyři sta i více mužů, jejichž jediným zaměstnáním je miškování koní a prasat. Procestují za tímto účelem půl slovanského světa. Na hranici s Ruskem jsem hovořil s lidmi, pocházejícími z vesnic Bánov, Březová a Nezděnice, které patří pod uherskobrodské panství. Rozradostnění nad tím, že jsem byl v jejich kraji, mi po každém třetím slově vpadli do řeči a zdravili mne zvoláním „pan krajan“. Těmto Slovanům, tak čestným, i když je jejich řemeslo tolik hrubé, se v očích leskly slzy dojetí a myslím, že jsem jim viděl ve tvářích úmysl vrhnout se mi kolem krku, kdy by si neuvědomovali, že jsem úřední osoba.

Nikoho jiného než slovanského sedláka lehčeji nepřesvědčíte, že se nehodí к namáhavé práci. Národu by se však neměly vyčítat nedostatky, aniž by se upozornilo na jejich příčiny. Poté by se náš odsudek zřetelně zmírnil. Naši němečtí předkové možná zapříčinili viditelnou lenost slovanských Moravanů více než jejich přirozená slovanská povaha. Když byly v roce 1623 a 1624 pozemky prastarých slovanských rodů odňaty a přešly do vlastnictví německých katolických rodin, počínali si na nich jejich noví majitelé mnoha případech více než pyšně. Vyžadovali více, než podle plat ch pořádků směli. Neuvážili, že rozsah jejich nově získaných pozemků, jejichž výměru vůbec neznali (na zeměměřičství se tehdy ještě nepomýšlelo), neodpovídá počtu tamních robotných sil a tak by se mnohými výčitkami, týkajícími se lenosti poddaných, bývala měla počastovat spíše nevědomost nových pánů. Jinou příčinou toho, proč si slovanský sedlák nikdy neuvědomoval své síly a neuměl je využít, byla skutečnost, že představení mnoha klášterů v zemi, většinou Němci, vynakládali velkou námahu na to, aby nejnadanější a nejbohatší selské syny přilákali k sobě a touto cestou pro církev získali domácí obyvatelstvo; tím však se léto třídě lidu odňal nervus gerendarum a následkem toho zřetelně prodělal také stát.

Josef tyto pravdy znal. Proto zrušil mužské kláštery Obrovice, Hradiště a Louka, přičemž v prvním z klášterů v té době žilo 80, ve druhém 90 a ve třetím 96 řádových bratří. Podobným způsobem zastavil sbírky žebravých mnichů, kdy plody venkovské píle padaly do neživých rukou. Jen v Brně žilo před josefínskými reformami kapucínském klášteře 45, u františkánů 55 a v minoritském klášteře 60 řádových bratří, které většinou vyrvali z náruče selského rodu. Jak by do tohoto prostředí, v němž měl být sedlák živ pouze nadějí na brzkou a věčnou radost, přebývaje v samotě a živě se jen ary klášteru, mohl proniknout rajsky osvěžující duch čilosti a venkovské i městské řemeslné píle! Když se za Josefa klášterní pozemky rozčlenily v malá selská hospodářství a robota se zrušila, dodala se slovanskému venkovanu nová síla a za jejího přispění se počet sedláků a producentů v zemi zvýšil, o což se musí každý dobře řízený stát co nejvíce vynasnažit.

Cestujeme-li ze západní Haliče přes Slezsko na Moravu a Moravou a třebaže užijeme jen poštovní cestu, podél níž rozeznáme osobité rysy obyvatel země zřídkakdy, již mezi Olomoucí a Brnem se rozezní poštovní trubka slovansko-moravského kočího mnohdy tak lahodně, že se posluchači zdá, jakoby se mu duše pod širým božím nebem ihned rozrostla, a pln touhy vnímá ony čisté, jasně znějící zvuky. A stejně tak objevujeme hned u této hlavní cestovní tepny v Hanákovi muže, který si, probuzen výskáním houslí nebo flašinetu či jásavými tóny cimbálu, nezadá co do pohybů a mimiky s italským komediantem a poskakuje divočeji než záporožský kozák.

Přijedeme-li na Moravu z opačné strany rakouského arcivévodství, ukazují se tytéž jevy. Když se v hostincích v Mikulově tančí, předčí rodilý Slovan německé Moravany, je jim vždy dobrým příkladem a netrpělivě očekává příhodnou chvíli, kdy může shromáždění ostatních prostých venkovanů předvést své zvláštní taneční zvyklosti ke všeobecnému veselí. Již v Mikulově můžeme uslyšet mladého slovanského rolníka, který zde šťastně prodal své višně nebo slaměné rohože, vyzpěvovat ty nejnádhernější melodie. Zpívá ve svižném tempu, ale každou notu zároveň prodlužuje a aniž by vydal falešný tón, vybírá si často tóniny, které by v té chvíli mnohý německý milovník hudby jen těžko zaznamenal v notách, pokud by neměl možnost si je předtím prostudovat. Již v oblastech směrem od Mikulova к Brnu se potvrzuje, že slovanského Moravana hudba přitahuje více než Moravana německého.
Na polích, která patří k sousedským německým vesnicím, vládne tichá pracovní nálada zatímco když jsou na slovanských pozemcích pacholci a děvečky sami a bez dozoru, místo práce raději vždy zpívají, výskají a vyskakují v tanci.

Tato vážná pozorováni chceme rozjasnit malým obrazem venkovských mravů z moravské země Slováků a Hanáků Svatební či posvícenské dny zde zaujímají první místo. V těchto dnech vyzařuje z každého obličeje radost. Hlučí a dovádí se a panuje všeobecná a veřejná zábava. Nemohu se opravdu dovtípit, co mají naše městské, uzavřené kruhy proti těmto venkovským povyražením; snad kromě takzvaného vysokého tónu, s ohledem na nějž se navenek ukazují vážné obličeje a žert se raději dusí v hrudi.
Slovák se chová jinak. I když jej Maďar nazývá lstivým, doma je otevřený. Jeden rytmistr rozený Maďar, jehož eskadrona rozbila své ležení v zemi moravských Slováků, mne ujistil, že se mu zde prokazovaly hojné projevy úcty bez jakékoli licoměrnosti. Nemuselo se učinit nic víc než vyjevit slováckému rolníkovi srdečnost, a již bylo zřejmé, že ji v plné míře opětuje. Když tento oficír přišel večer do hospody a postavil se na taneční parket, byly mu Slováčky předvedeny na výběr; a když se dal zlákat к tanci, vše kolem jásalo a radovalo se. Když se pak o půlnoci vydal do svého vojenského příbytku, vyprovázela jej celá vesnická hudba , Slováci křepčili před ním a kolem něj, jakoby vyprovázeli svatební pár k první sváteční noci. Když byl jednou tento dobry rytmistr na svatbě, musela mladá slovácká nevěsta v jeho přítomnosti plakat když jí starší ženy zpěvem líčily utrpení manželského stavu. Brzo nato ji však čtverák, který na všech svatbách Slovanů hraje velkou roli, dohnal к pořádnému smíchu nehledě na slzy, které se jí ještě leskly v očích. U stolu pronesl slavnostní řeč řezník, jenž jí popřál sedm darů svátého Ducha. Teprve po tomto duchovním napomenutí mohla připít hostům na zdraví.

Na úrodné Hané je to posvícení, které oživuje mladé i staré. Hanákům se předhazuje, že jsou líní a namyšlení (tyto dvě chyby se nesdružují к sobě pouze a jen u těchto lidí). V tento den odkládají pýchu na hojný výsev pšenice, a neúnavně se točí dokola s každým cizincem, který se octne v jejich blízkosti. Kdysi Hanáci v takový den vycházeli do ulic s bubnem, aby celou vesnici pozvali к veselému tanci, jenž začal hned po mši a trval celý boží den a noc. Za bubnem šel hanácký vrchní pacholek s obnaženou šavlí a když pochodem obešli vesnici, zaťal ji v obecní hospodě do stěny místnosti, v níž byli hosté. Když hluk zesílil a hrozilo nebezpečí krvavých svárů, vytrhl pacholek meč, zaťal jej do stolu a poručil všem, aby zmlkli. Lidé se tomuto napomenutí smáli a řídili se jím, i když ne stále. V současné době se už nevykonává tento soudcovský úřad, jehož se ujímal volený vrchní pacholek; hlučné zábavy však trvají dál.

Abychom si o charakteru Slovanů nedělali špatné mínění, musíme žít mezi nimi. Pak by se mnohé předsudky obrátily proti těm, kteří, poněkud vzdáleni, beze studu dávají německým spisovatelům možnost psát a vydávat. Dokonce i některý rakouský Němec se domnívá, že moravské a české Slovany již dostatečně charakterizoval tím, že je připojí ke třídě líných národů, když je obtěžká břemenem strnulé necitelnosti, omezí-li všechny jejich potřeby na pití a spánek. Ale ruku na srdce. Je to v mnohých končinách naší německé otčiny skutečně o mnoho lepší? Miluje snad Bavor méně těžké pivo a více práci než Čech? Netkví mnohý zlozvyk, který se hází na bedra slovanského venkovana, již obecně v selském charakteru? Zesnulý Grave říká ve shodě s jedním starým německým příslovím „když sedlák nemusí, rukou ani nohou hnout nezkusí“. I němečtí nevolníci neobdělali pole lépe než slovanští. Neboli, a je to jedno a totéž, Němec i Slovan jsou si hodně blízcí, mají-li podobné podmínky. Měli jsme dosud pouze víc štěstí a proto se náš charakter mnohdy zdál být lepší, než ve skutečnosti byl! Byla to záře, kterou se Slovan nedal vždy oslnit.