Vylíčení obyvatel Markrabství Moravského
Množství lidu se čítá na 1 500 000 duší; cizinci v zemi se zdržující v toto číslo zahrnuti nejsou.
Toto množství lidu se člení:
A) na Hanáky,
B) na Slováky,
C) na obyvatele české
D) na německé a
E) na francouzské.
A. Prvně jmenovaní obývají střed a nejúrodnější část země; je možno je z mnoha důvodů označit za první, za nejstarší, za praotce Moravy. Historie jejich původu leží sice v hlubokém dávnověku, a všechno to, co se o nich říkalo v Schlozerově korespondenci, jsou jen domněnky. O tom, že jsou kmenem slovanským, svědčí jejich jazyk a mravy. Že jsou prvními a nejstaršími Slovany na Moravě, o tom svědčí jejích vesnice a onen nejlepší pruh země, moravský Kanaán, který pro sebe obsadili a dodnes obývají. Člení se pak ještě dále na
a) Hanáky,
b) Blatňáky a
c) Zábečáky
neboli v jejich jazyce Hanáce, Blatňáce, Zábečáce.
a) Hanáci žijí na řece Hané, nepěstují nic než obilí, hlavně pšenici, ječmen a konopí, mají dobrý chov dobytka a drží obrovské množství husí. Jsou velké a silné postavy, nezaleknou se žádné práce, jen se do ní nesmí nutit násilím, neboť nic na celém světě tak nenávidí jako robotu. Jejich jídla nejsou vybraná, živí se svými vlastními produkty. Knedlíky, koláče, buchty, husí a vepřové maso jedí nejraději a nejčastěji. Jejich nejoblíbenějším a svátečním napojeni je pivo, jejich osvěžením pak hudba, tanec a kuželky. Jsou to dobří poddaní, dobří křesťané, dobří otcové, a jsou pohostinní. Jejich jazyk je slovanský dialekt, jenž je nejblíže podoben jazyku českému, svému genetickému a politickému bratru. – Hanáci milují svého pána a svého duchovního pastýře; málokdy však vrchnostenské správce, poněvadž ti také obvykle nebývají laskaví. Stavu vojenského se nyní již nebojí. Méně se již účastní nejrůznějších procesí a mnichům již také nejsou tak oddáni jako dříve.
Hanácká děvčata jsou široko daleko proslulá a známá pro svůj kroj, červené a zdravé líce a plná ňadra. Kroj mužů tvoří v létě kulatý klobouk s barvenými hedvábnými stuhami, zelená kazajka vyšitá červeným hedvábím, kolem těla kožený opasek s tuctem žlutých přezek, široké žluté kožené kalhoty a naleštěné holinky. V zimě namísto klobouku hrubá čepice a namísto kazajky kožich. Dívky nosí na hlavě bílou, к ramenům splývající plátěnou čelenku osazenou krajkami a vyšitou černým hedvábím, na košili kolem krku krajkové okruží, živůtek z barveného hedvábí premovaný leonskými stuhami, krátkou sněhobílou plátěnou sukni, sahající jen do poloviny lýtek, bílé punčochy, černé kordovánové boty s červenými podpatky a ve spleteném copu dlouhou krásnou vlající stuhu z barveného hedvábí.
b) Blatňáci žijí na řece Moravě kolem Tovačova a Kojetína a nazývají se tak kvůli bahnitým cestám, způsobeným vyléváním Moravy v tomto kraji; jméno Blatňáci pochází od slova bláto. Jinak se ve všem podobají prvně jmenovaným.
c) Zábečáci žijí na druhé straně a podél řeky Bečvy. Proto tedy po slovanském způsobu onen přídomek Zábečák, což značí obyvatele kraje za Bečvou. I tito jsou v mravech a obyčejích stejní jako prvně jmenovaní, liší se poněkud jen v odívání. Jejich nohavice nejsou tak široké, a ne tak velmi žluté. Hranice Hané jsou směrem na východ Lipník, Bystřice, Holešov; směrem na jih Napajedla, Bučovice; směrem na západ Slavkov a na sever Pozořice, Plumlov a Litovel.
B. Slováci nebo spíše Slaváci, také větev nejprapůvodnějšího kmene Slovanů, obývají nejvzdálenější část Moravy na východě a jihu při hranicích Těšína a Uher.
Dělí se na
a) Valachy,
b) Zálesáky a
c) Slováky.
a) Prvně jmenovaní při hranicích Těšínská a u pramene řeky Bečvy se většinou věnují chovu dobytka, a to zejména ovcí, pěstování a tkaní lnu, jsou vysokého vzrůstu, hbití a nebojácní, žiji prostým venkovským způsobem, jsou dobří křesťané, důvtipní a výmluvní. Jejich jazyk je čistý slovanský dialekt, jenž se nejvíce blíží původnímu jazyku. Jejich kroj tvoří klobouk s vysokým kuželovitým svrškem bez ochlípky, krátké splývající vlasy, krátký uherský kabátec osazený mnoha tucty cíněných knoflíků, dlouhé uherské kalhoty a opánky. Oblíbenou barvou jejich oděvu jsou zelená nebo šedá.
b) Druzí neboli Zálesáci žijí dále dolů při uherské hranici kraji kolem Vsetína, Klobouků, Brumova až к Velké, a Zálesáci se nazývají proto, že bydlí na druhé straně lesů, tedy za lesem. Avšak zdá se, že prapředkové slovem Zálesí či Za lesy rozuměli Karpaty. Zálesáci se ve všem podobají výše uvedeným, jen prvně jmenované převyšují v důvtipu a schopnostech a v tom, že ve své domovině pěstují vinnou révu. Hranicí této jejich domoviny jsou však: Vsetín, Vizovice, Uherský Brod až Strání, na východě pak pohoří Karpat.
A konečně
c) Slováci. Ti žijí kolem Uherského Hradiště, Kyjova, Strážnice, Ostrohu a Břeclavi, a od prvých dvou se liší jen ve zvycích a v kroji, avšak také jen nepodstatně.
1) Věnují se více polnohospodářství nežli chovu dobytka, a již se smísili se sousedícími Hanáky. A
2) se svým východním bratrům sice vyrovnají co do důvtipu, avšak nikoli již v obratnosti a v průmyslu. Slovácká děvčata jsou nesmírně přívětivá, urostlá a stejně veselá a čilá jako muži. Jejich kroj je sněhobílý a čistý. Na nohou nosí v zimě v létě holínky, jež jsou v holeni nashrnované a ve špici a na podpatcích vyšívané bílou přízí. Kolem těla nosí stejně jako muži červené soukenné okrajky. – V zimě nosí bílé ovčí kožichy, které jsou stejné jako mužské. Domovem těchto Slováků je téměř celý Uherskohradišťský kraj, kousek Brněnského kraje směrem к Uhrám a kousek Přerovského směrem к Těšínsku.
C. Čeští Moravané. Říká se jim tak proto, poněvadž od prvých dvou slovanských větví se liší jak v mravech, tak i v kroji a způsobu života, a nejvíce se podobají Čechům, s nimiž sousedí. Tato větev obyvatel Moravy žije kolem Brna, v Znojemském a Jihlavském kraji směrem к hranici Čech. Pěstují obilí, vysazují vinnou révu, mají dobrý chov dobytka, výtečně však pěstují len a věnují se předení příze a tkaní lněného plátna. Jsou velmi domáčtí a žijí prostě.
Jejich kroj je český: modré punčochy, černé německé kalhoty, červená vesta, hnědý nebo modrý německý kabátec a ochlípený klobouk. Ženy chodí ve vlněných látkách a hedvábných šněrovačkách osazených širokými leonskými třásněmi, s červenou stuhou upevněnou ve formě věnce nahoře na temeni hlavy dlouhou bílou nebo žlutou jehlicí. Jejich jazykem je rovněž slovanský dialekt, jenž je od českého takřka к nerozeznání.
D. Němci se rovněž dále člení, a sice na
a) Slezany,
b) obyvatele Kravařska,
c) Rakušany a
d) tzv. německé Horáky.
a) Slezané. Zbytek starého kvádského kmene národního, jenž se v Attilově době stáhl do pohoří Jeseníků; pěstuje ještě trochu obilí, o to více však len, má dobrý chov dobytka, avšak vynikající chov koní. Tito lidé jsou dobří, pohostinní, pracovití, střídmí a zbožní. Hlavním rysem jejich charakteru je poctivost. Jsou silní a zdraví; milují pálenku a jedí denně kyselé zelí. Jejich nejoblíbenějším jídlem jsou klisla (druh knedlíků) a černé maso. Každou sobotu pečou koláče, kterým říkají kuchá. Zrno na chléb vozí z Prostějova, víno z Uher, občas také z Moravy při uherské hranici. Jejich kroj je staroněmecký, převládající náboženství katolické. Jejich jazyk je německé nářečí, které se od spisovné němčiny odlišuje stejně jako jemná pařížská mluva od patois.*) Obývají, jakjsem již řekl, pohoří Jeseníků neboli hranici Horního Slezska, odKolštejnu (dnes Branná) dolů až ke Šternberku, Lipníku, Odrám a Bílovci.
b) Obyvatelé Kravařska. Prvně jmenovaným, svým sousedům, se ve všem podobají, jen pěstují více obilí než Slezané. Obojí milují tanec, jenž u nich spočívá zpočátku ve velmi jemném pohybu, končí však rychlým uherským tancem. Při této a podobných zábavách si vyměňují velmi mnoho zdvořilostí. Po každém tanci si vzájemně podají ruce a popřejí jeden druhému dobrý večer. Pak každý řekne své dívce něco pěkného; a po těchto naivních komplimentech začíná tanec zase od začátku: a tak to jde stále dál za střídání různých árií a pohybů. Hlavním městem Kravařska je Nový Jičín.
c) Rakušané žijí při hranicích s Rakouskem a jsou se svými sousedy ve všem naprosto stejní.
d) Takzvaní němečtí Horáci žijí těsně při české hranici u Svitav, Moravské Třebové a Králíků. Tito se velmi odlišují od Slezanů, a to jak v jazyce, tak i v kroji. Věnují se trochu pěstování plodin, o to více však chovu dobytka; především však a nejvíce pěstují len, předou přízi a tkají lněné plátno. Zvláštní střih jejich oděvu, ně kroj žen, a jejich jazyk, zvláštní dialekt němčiny, prozrazují velkou starobylost. Jejich mravy a obyčeje mají tolik podobnosti s markomanskými, že by tento malý nárůdek mohl být z dobrých důvodů považován za zbytek starých Markomanů.
*) Uvedu několik příkladů: Aßt doch aßt, meine liebe Gast… hoan wir doch schon gassa. I nu ihr hoot wul no nie viel gassa… Euer Scheibla ist jo no nie beschissa. Což znamená: Jezte přece, jezte, moji milí hosté… My už jsme přece jedli… Určitě jste ještě nejedli moc… Váš talíř ještě není ušpiněný
К německým obyvatelům patří také ještě Židé, kteří mluví vesměs německy. Je jich 5 022 rodin, rozdělených do 52 obcí. Nejsilnější obcí je mikulovská. Ta sestává z 300 rodin. Židé jsou všude Židé, jen že ti moravští nejsou tak bohatí jako portu galští nebo holandští. Je zbytečné předkládat zde čtenáři důkazy historické zásady, že žádný národ na světě nezůstal své původní podobě, mravům a obyčejům při tolika revolucích věrnější než právě tento.
E. Francouzští Moravané. Kolonie několika vesnic u Čejče a Hodonína. Jsou původem Lotriňané, pěstují obilí a věnují se chovu dobytka. Otcové mluví ještě dobře francouzský, děti mluví již také slovensky. Tato kolonie byla založena za císaře Františka I., a sice, je-li to správně, kolem roku 1756-60.