Pro badatele IV

Původ Podlužáků
Vlastní původní vlastí našich Podlužáků je Chorvatsko, odkud pravděpodobně v 16. století přišli na Moravu, tak i moravští, je neznají pod žádným jiným jménem než jako Chorváty, nebo, jak se to obvykle vyslovuje, jako Kroboty, a odlišují je velmi přesně od každého jiného druhu Slovanů, např. od Hanáků, Slováků, Valachů ap.

I to nejletmější srovnání Podlužáků s nepochybnými Chorváty, usazenými na panství Drnholec ve vesnicích Frélichov/dnes Jevišovka/, Dobré Pole a Nový Přerov, jež odtamtud přivedl na Moravu generál chorvatských a slavonských hranic Christoph Freiherr von Teuffenbach kolem roku 1583, nám poskytne důkaz o společném původu obojích z jedné a téže domoviny. Jejich oděv, jejich vnější chování, a nejeden z jejich obyčejů mají jeden a týž základ. Narazíme samozřejmě i na odchylnosti, zejména také v ohledu na jazyk, avšak ty nás nemusí udivovat. Ty mají svůj důvod v rozdílné situaci, v nichž se tito zdomácnělí cizinci nacházeli od první doby svého přistěhování. Drnholečtí Chorváti, uprostřed Němců, odlišujících se od nich silně v mravech, jazyce i vzdělám, byli více omezeni sami na sebe a mohli si věrněji uchovat svůj původní charakter, nebo ho nanejvýše pokrýt lehkou německou svrchní vrstvou. Naproti tomu Podlužáci, obklopeni ze všech stran Slovany a spřízněni s nimi jazykem, přimykali se postupně stále více ke svým je převažujícím sousedům, což mnohé v jejich zvláštním svérázu změnilo a muselo je jim nepozorovaně přiblížit. – Odtud pochází, že jejich odlišnost tam, kde hraničí se Slovany, nebije tak zřetelně do očí, a jen tam se ukazuje ostřeji, kde mají za sousedy Němce, jako například ve vsích v Rakousku.

Chorváti ve své mateřské zemi si podle svědectví pana hraběte Telekyho velmi považují šněrovaného opasku, a tento postradatelný kus oděvu odkládají i při těch nejnamáhavějších pracích jen velmi neradi. – Také u našich Chorvatů byly dříve tyto opasky silně užívány, a před dvaceti lety se mladý Podlužák, chtěl-li být en parade, jistě bez něho neobjevil. A právě tyto opasky jsou oním charakteristickým znakem, jímž může a musí být oblast Podlužáků oddělena a jistě odlišena od území všech ostatních Slovanů. Všechny ty vesnice, kde byly tyto opasky dříve užívány, patří nesporně к území prvnímu, a všechna místa, kde této součásti oděvu neužívali, leží mimo něj, i když by obyvatelé měli mít mezi sebou jakkoli matoucí podobnost.

Při úplném nedostatku spolehlivých historických pramenů je nemožné, alespoň pro autora tohoto pojednání, pojmenovat kraje, které Podlužáci obývali ve své původní vlasti před jejím opuštěním, nebo určit příčiny a dobu, pro které a ve které zaměnili sídla otců s cizími končinami. Pravděpodobně to byly časté pustošivé vpády Turků, jimž byly hraniční země uherské vystaveny více než všechny ostatní, jež daly první podnět к rozhodnutí pro vystěhování, jež se uskutečnilo asi v polovině šestnáctého století a bylo příznivě podpořeno skutečností, že právě tehdy většina obcí Podlužy ztratila v důsledku epidemií své obyvatelstvo. V r. 1577 už alespoň, jak se zdá, byli na Moravě; neboť v jedné hodnověrné listině z tohoto roku je u Lednice zmiňováno jedno krobotské pole.

Obyvatelstvo
Podluža je jednou ze zalidněnějších oblastí Moravy, jak je možno vysledovat z následujících tabulek, v nichž je uveden stav populace ze tří různých let.
Poznámka. V církevních seznamech je zahrnut jen počet křesťanů. V konskribčním seznamu u Břeclavi jsou započítáni i Židé.
Počet sezdaných, narozených a zemřelých z roku 1808 ukazuje následující tabulka 1 (viz).
Vezmeme-li poměr plochy, kterou Podluža zaujímá, k celkovému počtu jeho obyvatel, vyjde nám, že na jednu čtvereční míli připadá na 4500 lidí, což je znamenité zalidnění, jež Lichtensternův výpočet, podle něhož na jednu čtvereční míli na Moravě při padá 3102 duší, překonává téměř o polovinu. Podluža však čítá také několik větších obcí, jak vysvítá z výše uvedených detailních údajů.
Množství obyvatelstva tohoto okrsku vzrostlo za posledních dvacet let jen nepatrně, a sice o 230 hlav, a když stav populace z r. 1808 (počet Židů v Břeclavi ponechaný v předcházející velikosti) srovnáme se stavem z r. 1810, pak zjistíme, že se obyvatelstvo v tomto roce vůči dříve zmíněnému zmenšilo o 71 duší. U obcí Lanžhot, Hrušky a Moravská Nová Ves se konskribce z roku 1810 poněkud nepoměrně liší od církevního seznamu z roku 1808. U prvně jmenované vychází plus ve výši 116 osob, u druhé mínus 108 au posledně jmenované mínus ve výši 117 osob. Zda tyto rozdíly vznikly přirozenými cestami, či zda byly přivozeny mimořádnými příčinami, musíme ponechat bez komentáře, poněvadž tento bod předpokládá přesné výzkumy provedené přímo na místě. Obě pohlaví jsou u našich Podlužáků téměř v rovnováze, jen na straně ženského je mírná převaha.
Podle výkazů církevních seznamů z r. 1808 připadl na 96 lidí jeden sňatek, na 20 jedno narození a na třicet jedno úmrtí. Mezi zemřelými dosáhla každá šestá osoba věku 60 let a vyššího. Při dvaceti narozených dětech bylo jedno nemanželské. V rubrikách narozených a zemřelých byla většina mužského pohlaví. Nápadný je nízký poměr úmrtnosti k nově narozeným.

Příbytky
S výjimkou Břeclavi, hlavního sídla Podlužy, která má vcelku vzhled průměrného městečka, vlastní několik pěkných domů a je obývána mnoha zámožnými německými řemeslníky, v poslední době i čilými spekulanty, jsou obce Podlužy všechny postaveny na onen nevkusný způsob, s jakým se setkáváme všude na venkově. Domy, jež ubíhají většinou v daleko od sebe vzdálených řadách, se prezentují ještě obstojně. Podlužačky zřejmě pečují o zevnějšek domů s velkou horlivostí, alespoň bílí vnější zdi v předvečer důležitých svátků, a to vápnem, a dole při zemi je opatřují barevnými červenými, modrými nebo žlutými pruhy. Zcela svéráznou ozdobou těchto domů je jistá národní často užívaná malba, pokud ji je takto možno nazvat. Okna, dveře, domovní čísla a zejména časté podobizny svátých patronů, svátého Floriána a Jana Nepomuckého, jsou obepínány malovanými květinovými ornamenty. Tulipánu dávají přednost před všemi ostatními květinami, patrně jen kvůli snazšímu provedení. Vnitřek jejich budov je sestaven špatně a nepohodlně. Obývací pokoje jsou malé, nízké, avšak je postaráno o dostatečně velká okna. Pec rozprostírající hluboko do místnosti slouží všeobecně za lůžko dětem i čeládce. Podlaha jejich příbytků sestává vesměs z udusané země, posypané drobnozrnným žlutým pískem. Na stěnách и postelí se vyjímají bílé, červeně vyšívané závěsy (Vortücher). Prostý stůl, ještě prostší lavice, pestře malovaná truhla, věšák na šaty, několik obrazů svátých namalovaných na skle a vsazených do špatných černých rámů a několik vinných džbánků zavěšených na zed tvoří zbývající zařízení domácnosti. Tu a tam se ovšem rozmáhá zlý duch luxusu, jenž by se tak rád vyšvihl nad nouzi doby minulé; avšak potrvá to patrně ještě dlouho, než tyto tvrdošíjné děti přírody zapřáhne do jha svého tyranství.

Fyzické a morální vlastnosti
Podlužáci jsou po fyzické stránce lid pohledný, robustní, s mimořádně krásnou, silnou stavbou těla a výškou více než průměrnou; zvláště se u nich setkáme s mnoha urostlými, štíhlými muži, kteří však po dosažení vyššího věku jdou spíše do šířky.
Mají neobyčejnou sílu a nezničitelný naturel, který často vzdoruje i nejúpornějším nemocem, a v jistých činnostech života ukazují obdivuhodnou zručnost svých údů. Ženské pohlaví je mnohem slabší, má menší postavu a křehčí stavbu těla a bledou barvu obličeje, což je způsobeno patrně neustálým pobytem v domě. Takové kvetoucí krasavice, jak je vykazuje Haná, bychom zde hledali marně.

Vynikající duševní vlohy u Podlužáků nepozorujeme. V tom to ohledu je zdá se příroda vybavila macešsky, i když se zase nedá popřít, že z jejich středu vzešla nejedna chytrá hlava. Omezenost jejich rozumu a nedostatek zralého chápání je činí svéhlavými. Je těžké vymluvit jim jejich už předem přijaté názory a mínění; výřečnost jindy vítězná se na nich plýtvá bez užitku, pokud není podepřena hrubými hmatatelnými motivy. Odtud pochází i jejich tvrdošíjné setrvávání na starých institucích a nejrozhodnější nedůvěra vůči všemu, co má na sobě znamení nového. Jsou nedůvěřiví, zdrženliví, prudcí, nezapomínají tak snadno utrpěné urážky, snaží se své protivníky ukonejšit předstíranou lhostejností a pomstí se, právě když se protivník cítí nejjistější. Necitelnost vůči vlastní bolesti a neúčastenství vůči bolesti cizí jim bylo vytýkáno již dávno. Oddávají se pití, jež je pak strhává к mnohým výtržnostem. Všechny své koupě a prodeje musí stvrdit sklenicí vína (tzv. aldamášem). Smysl pro rvačky je u nich rozvinut vynikajícím způsobem. Jejich večerní zábavy a svátcích končívají často bitkami, k čemuž poslouží i ta nejnicotnější věc jako záminka. Pak se srdnatě perou, zvláště pěstmi, a nezřídka zbijí svého protivníka do krve masívním kovovým prstenem navlečeným na malíčku pravé ruky. Skutečná odvaha jim však chybí naprosto. Vojenská služba je pro ně předmětem nepřekonatelného odporu. Pokoušejí se jí vyhnout, jak je to jen možné. – Při odvodech utíkají do lesů, trpí celé dny hladem a raději se vystavují smrtelným nebezpečím, než by uposlechli čestného volání vlasti. Ony nechvalné příhody s místní domobranou v minulé válce jsou natolik známé, že je zde raději nebudeme opakovat. К Němcům chovají velkou zášť a je možnost setkat s jasnými stopami hluboce zakořeněné národnostní nesnášenlivosti vůči nim. –

Jinak je Podlužák pracovitý, neúnavně činorodý a jeho silné tělo se vypořádá i s nejhoršími obtížemi; je mimořádně nenáročný a spokojený s osudem mu přisouzeným, pohostinný, šetrný, příkladně dodržuje manželskou věrnost a pevně se hlásí ke svému národu.
Je-li tedy charakter muže znetvořen mnohými tvrdostmi a stinnými stránkami, je třeba opět upřímně přiznat, že žena se vyznačuje mnohými vynikajícími vlastnostmi к jejímu nejlepšímu prospěchu. Její povaha je něžná, skromná, přívětivá, a její srdce je soucitné. Vzděláním daleko předčí muže. Prokazuje mnoho přirozeného rozumu a mateřské moudrosti, a je dostatečně lstivá, aby se zmocnila domácího regimentu a podržela si jej. Krom toho je velmi zaměstnána a celá tíže vlastního domácího hospodářství a výchovy dětí leží na jejích bedrech, kterýmžto činnostem zdá se věnovat veškerý svůj čas a sílu. pohlavím najdeme také zkušené domácí léčitelky, které už vyléčily nejednu zlomeninu a nejednu ránu jim známými domácími prostředky.

Náboženství a výchova
Podlužáci se všichni hlásí ke katolickému náboženství, jemuž se všichni také oddávají s viditelnou horlivosti Vnější bohoslužba má v jejich očích velkou důležitost, a její ceremonie vykonávají se svědomitou pečlivostí, a rádi na ni významně přispějí, když tím mohou pozvednout její důstojnost a lesk. – Duchovenstvo má jejich výlučnou důvěru a je u nich obecně ve velké vážnosti, lásce a úctě.
Školy jsou v obstojném stavu. Mládež je v nich vyučována ve všech předmětech, jež jsou předepsány pro základní školy, avšak nedotáhne to příliš daleko za průměr. – Rovněž většina toho, co bylo během šestileté zákonné školní docházky naučeno, po vystoupení ze školy pro nedostatek opakování a patřičného cvičení upadne opět v zapomnění.

Zaměstnání
Podluža není tou půdou, na níž se daří umění a řemeslům a kde docházejí к rozkvětu. Mysl jejích obyvatel je příliš mocně upoutána к matičce zemi a jejich pohodlný duch příliš se leká každého kroku přes navyklé koleje, než aby někdo dokázal zříci se otcovského pluhu a daleko od domoviny začal způsob života, jež by činil násilí jeho sklonu ke svobodě. Kromě ševců, krejčích a rybářů je možno spatřit jen málo řemeslníků, kteří by ze zhotovováním národních součástí oděvu, vlastně patřili k Podlužákům. Prvně jmenovaní se zabývají pouze zhotovováním národních součástí oděvu, nepodléhajících rozmarům proměnlivé módy. Posledně jmenovaní dělají ve vodách Moravy a Dyje, jež jsou bohaté na ryby, dobré obchody, a dosahují přitom velké obratnosti. V ženě opět spočívá větší talent k ručním pracím. Ženy jej osvědčují v rozmanitě utvářených, půvabných šitých ozdobách, jež zdálky vypadají jako výšivky a umísťují se často na ženském oděvu, na ložním prádle či na košilích.
Hlavní zaměstnání, jimž Podlužáci věnují celou svou pozornost a veškerou svou činnost, jsou obdělávání polí a chov dobytka. Pro toto odvětví ekonomie jsou zdá se přímo zrozeni. Pole ovšem obdělávají ještě podle opotřebovaných pravidel praotce Adama; avšak protože svým polím věnují veškerou možnou píli a kvalita půdy jejich snahám všude odpovídá, mohou se téměř každým rokem radovat z požehnaných úrod. Kromě obvyklých druhů obilí pěstují velmi silně kukuřici, zvanou obvykle turecká pšenice, částečně pro vlastní spotřebu, částečně jako krmivo pro dobytek. Brambory, na které dříve hleděli tak přezíravě a jejichž zavádění se tak vzpouzeli, pokrývají nyní velké plochy polí. – Vedle některých druhů luštěnin je vidět ještě konopí a mák. – Tyto dvě posledně jmenované rostliny nepěstují pro obchod, nýbrž pro domácí potřebu. – Konopí sami spřádají, a velká část jejich bílého prádla sestává z konopného plátna. Pro člověka tudy cestujícího je překvapivým pohledem množství snopových křížů, které po provedené sklizni pokrývají rozlehlou rovinu Podlužy. – Vinice jsou pouze na některých místech, a i tam nemají příliš velkého významu. V žádostivosti po ušlechtilém révovém moku mezitím již proměnili trochu polí, kde to bylo možné, ve vinice. Mnohem významnější a důležitější je chov dobytka, pro který poskytují rozlehlé louky a pastviny znamenité podmínky a který je vydatným pramenem zámožnosti našich Podlužáků. Stav dobytka z roku 1810 ukazuje následující výkaz, k němuž je připojen ještě počet existujících úlů. V důsledku značných a nezbytných dodávek koní a jatečného dobytka v poslední válce francouzských vojskům stavy dobytka výrazně poklesly a lze předpokládat, že se celkově snížily asi o třetinu. Rozšířené obdělávání polí sice nutí Podlužáky chovat mnoho koní, avšak nejsou ovládáni takovou prudkou náruživostí k těmto zvířatům jako Hanáci kolem Olomouce a spokojují se s menší rasou, jež sice není tak pohledná, ale dostatečně vytrvalá, aby plně zvládla všechny vyskytující se namáhavé práce. Vedle koní chova jí pro potřeby polního hospodářství četné voly, což se jim vyplatí, poněvadž tyto vydržují s menšími náklady než koně. Obvykle si opatří voly na jaře v blízkém Uhersku, na podzim po skončení polních prací je vykrmí, a se ziskem je prodají řezníkům. Kéž by byl tento příklad všude na Moravě následován, pak by jistě brzy umlkly nářky na tíživý nedostatek masa! Rasa jejich skotu není vybraná, ale přece statnější, než jakou obvykle u sedláků nacházíme. Čerstvé máslo se u nich spotřebovává jen zřídka, ale přepouští se – o to větší zalíbení nacházejí v prostých malých sýrech, jež připravují ve velkém množství. Chov ovcí nenašel v Podluže rozšíření, z toho přirozeného důvodu, že zdejší nízko položené, často zaplavované lužní louky neposkytují těmto zvířatům náležitou pastvu. Jen vrchnost vlast ní ovčárnu v Hruškách, kde je několik výše položených pastvin. Ona trocha ovcí, které chovají poddaní v Hruškách, Moravské Nové Vsi a Lanštorfu, stojí sotva za zmínku. O to větší je pěstování štětinatého dobytka a drůbeže. Pastviny pokrývají silná hejna husí a v domech se všechno hemží kachnami a slepicemi. Jen málo je ponecháváno pro nutnou potřebu domu, všechno ostatní putuje na silně navštěvované týdenní trhy do Břeclavi, odkud pokrývá svou potřebu těchto artiklů celé okolí. Mnoho také skupují vídeňští obchodníci s drůbeží. Židům v Mikulově se vozí husy po celých vozech. Také včelařství našlo své četné příznivce, jak je možno vidět z výše uvedené tabulky, a každým rokem se rozrůstá.

Oděv
Oděv Podlužáka má v podstatě vzato zcela uherský ráz. Jeho svrchní šat, je-li svátečně ustrojen, je vlastně dolomán Uhra, avšak ještě v té podobě, v jaké se užíval před několika sty lety. Sahá až do poloviny nohou. Vpředu splývající, šikmo střižený konec začíná již u těla. Šněrování na prsou není, a přední části se spojují pomocí mosazných kroužků a úchytek. – Tělo bezprostředně zakrývá košile a kalhoty zvané gaťa. Košile je velmi krátká a sahá jen přes pupek, obvykle nechávajíc ještě vykukovat kousek holého těla. Nahoře u krku, kde se, zejména u svátečních košil, nachází bílá nebo červená výšivka, se košile přehýbá a sepíná pevně špendlíky. Gaťa natahuje Podlužák na tenký provázek omotaný kolem těla. Na krku zpravidla nenosí žádný šátek. Jeho vesty jsou zhotoveny z pestře květovaného kartounu, vzácněji z taftu, a na okraji olemovány hedvábnými stuhami žluté, modré nebo zelené barvy. Jeho nohavice mají uherský střih, sahají až ke kotníkům a upevňují se také na řemeni. Přední výstřihy u poklopce jsou obvykle z červeného sukna a ozdoby kolem nebývají tak umně propleteny jako u nohavic uherských. Boční šev neprobíhá rovně dolů jako u Uhrů, nýbrž na lýtka, a je překryt hedvábnou šňůrou. Látka svrchního oděvu je sukno, a barva bud tmavomodrá nebo fialově modrá. Dříve bývaly boky ovinuty opaskem nebo pásem, sestávajícím z mnoha částečně podvázaných šňůr, právě tak, jak je to u svátečního oděvu uherského; tyto pásy však v posledních dvaceti letech zcela vymizely. Sváteční holínky, vlastně čižmy, jsou většinou vypracovány z lesklé kůže, mají stejný tvar jako uherské, jen nejsou tak vkusně vykrojeny. Horní hrana je osazena červenou nebo modrou hedvábnou šňůrou, a ze středu visí dolů tenký dlouhý střapec stejné barvy. Dole na podpatku jsou čižmy podraženy jeden coul vysokou a 2-3 čárky tlustou podkůvkou ve tvaru kuželovitého úhlu. Tyto podkůvky způsobují, když vstoupí do kamenně dlážděných kostelů, nesnesitelné klapání. Obyčejné holínky jsou neforemné, z hrubé hovězí kůže a sahají výše až nahoru na kolena. Své husté vlasy si Podlužáci zastřihují v rovné linii na úrovni brady. Hlava je pokryta kloboukem ve tvaru zastřiženého kužele, jehož střecha je velmi úzká a vyhnutá vzhůru. – Kolem horní části se vinou čtyři nebo pět různobarevných hedvábných šňůr, obvykle také stříbrný nebo zlatý prýmek, a nahoře se ještě pyšní velká kytice květin, připevněná kovovými plátky. Starší Podlužák nosí v zimě dlouhý, kožešinou podšitý svrchní šat modré barvy. Je vyložen černým beránkem a vpředu na těle se spíná šňůrami na kulovitých knoflících. Chudší si přetáhne často jen kamizolu z flanelu, a přes to si přehodí národní plášť, známou halinu. Také se vidí krátké, kožené, bílé kožichy, zdobené střídavě bílými a černými krátkosrstými kožešinami. V létě při práci si Podlužák neponechá na těle nic než košili a své gatě, a chodí bos.

Košile ženského pohlaví se skládá ze dvou oddělených částí. Spodní část neboli stok je z hrubšího lněného plátna, sahá jen po prsa a je držena stuhami, které se kříží na zádech a jdou přes ramena Horní část je mnohem jemnější a zakrývá prsa. Vpředu na těle se spojuje špendlíky, na nichž se třpytí nepravé skleněné drahokamy. Rukávy jsou velmi široké a dole osazeny širokými manžetami. Pomocí škrobu se dělají velmi tuhé; čím škrobeněji pak stojí, o to krásnější mají být. Hlavu zdobí obvykle plátěný závoj (vlastně jen široká stuha), svázaná vzadu v týle a zakončená dvěma křídly v dálce jednoho lokte, jež jsou bohatě olemovány krajkami a splývají na záda. Krk zakrývá čtverhranný vyšívaný límec. U svobodné dívky se vlasy hned nad čelem rozpůlí na dva díly, vlastní mistryně je pracně spletou do širokých copů a umně si je stočí na temeni hlavy. К zakrytí hlavy Podlužačky často užívají také potištěné plátěné nebo bavlněné šátky. Starší ženy si vzadu na hlavě upevňují červeně a žlutě vyšívaný naškrobený list, přes nějž se táhne závoj. Úpravě hlavy věnují zejména mladé dívky velkou péčí. Podobně jako naše módní dámy často promarní nejednu hodinku, dokud jim ozdoba hlavy náležitě nesluší, a protože jen málo z nich umění splétání vlasů dokonale ovládá a tato činnost probíhá jen velmi pomalu, nezbývá jim často nic jiného nežli obětovat své marnivosti bezesnou noc. Jejich živůtky jsou většinou z pestře květovaného kartounu, tu a tam i z taftu, a všude olemovány stuhami. Dříve se velmi často nosily také šněrovačky, jež však nyní nejsou vidět již tak často. Tyto šněrovačky však nejsou v žádném případě tak svírající a škodlivé jako ty, jež byly v módě u Němců před několika desetiletími a proti nimž se právem tolik horlilo. Šněrovačka Podlužačky nesahá tak hluboko dolů, je sice na vnitřní straně vyztužena papírem, nemá však všité žádné rybí kostice, sestává z vlněné tkaniny žlutavé, zelené nebo modré barvy a na okraji je posázena řadami na prst širokých prýmků z nepravého zlata nebo stříbra. Přední části se na prsou nestýkají, nýbrž jsou od sebe vzdáleny na píď daleko, avšak nahoře dále než dole, a jsou spojeny dosti volně křížem propletenými stuhami, navlečenými do drátěných úchytek po obou stranách. Jejich spodničky byly dříve také z lehké vlněné látky již uvedených oblíbených barev, a na spodním okraji byly olemovány širokými plyšovými stuhami ostře kontrastujících barev. V současné době ztrácejí tyto látky na oblibě a na jejich místo nastupuje kanafas nebo kartoun. Punčochy a boty nezná ani jedno z obou pohlaví. Obojí nosí holínky stejného tvaru. Nohy si obalují buďto slámou, nebo je balí do horších plátěných hadrů. V zimě nosí osoby ženského pohlaví bílé ovčí kožichy, jejichž drsná strana je obrácena směrem dovnitř. Jsou podloženy černým beránkem, na prsou se spínají pomocí řemenů a nejsou nijak zvlášť dlouhé. – Postranní cípy se ohrnují dozadu a jejich konce se na zádech sepínají. Mají v tomto oděvu všechny stejný vzhled, jen útlocitný člověk by se neměl odvážit přiblížit se к nim příliš blízko, poněvadž tyto kožichy obvykle šíří velmi nepříjemný zápach.

Strava, oblíbená jídla
Při vší hojnosti skotu, vepřového dobytka i drůbeže, jež naši Podlužáci pěstují, z ní sami užívají jen velmi málo. Nejsou, jak se zdá velkými milovníky masitých jídel, a kromě uzeného vepřové ho nebo pečené husy přichází maso na jejich stůl obvykle jen zřídka. Větší zálibu mají v luštěninách, zelí, bramborech a moučných jídlech, Jejich národním jídlem jsou takzvané kraganče, jež si dopřávají několikrát do týdne. Tyto pečou z kukuřičné a obilné mouky, nechají je ztvrdnout, pak je pokrájejí na menší kousky, ty polijí horkou vodou, omastí mlékem a posypou je strouhaným bílým sýrem. Ve svátcích a o hodech pečou ti zámožnější také koláče z pšeničné mouky. Velmi rádi jedí mladé, ještě mléčné kukuřičné palice, a ve velkém množství je pečou. Jejich obvyklým nápojem je voda. Na posílení pijí také pivo, víno a pálenku, posledně jmenovanou však nijak nadmíru. Víno jim převelice chutná, a při tomto ušlechtilém nápoji často porušují zákony střídmosti.

Zábavy, hudba a tance
Starší, těžkopádnější Podlužák se od svízelí svých prací snaží v neděli zotavit a rozveselit ve výčepu vína. Jiných veřejných zábav se neúčastní. O to čilejší je mládež, která převelice miluje tanec a dopřává si této zábavy tak často, jak je to jen možné. Jejich národní tanec je charakteristický a jiný než všechny ostatní tance, jež je v zemi možno vidět. Orchestr se skládá z dud (gajdy) a dvou houslí. Prvý nástroj je zhotoven z kozlí kůže, na níž se nacházejí nohy, hlava a rohy a jež je neprodyšně uzavřena. Vpředu vychází z úst zvířete malá trubice ohnutá na dolním konci vzhůru, na které jsou umístěny otvory pro hraní prsty. Také přes záda hráče visí dlouhá tlustá trubice, která se téměř dotýká země, jež je zakončena nahoru ohnutým a mosazí pobitým rohem a vydává nepříjemně bručivý basový zvuk. Vzduch je do nitra nástroje vháněn pomocí měchu přivázaného k pravé ruce, jímž hráč bez ustání pohybuje, Dudy jsou jedním z nejprimitivnějích a nejnedokonalejších nástrojů. Mají rozsah sotva jedné oktávy a nepřipouštějí proto žádnou velkou rozmanitost melodií. Krom toho musí hrát všechny své písně z onoho základního tónu, který tento ohlušující basový zvuk udává. Housle jsou také naladěny mnohem výše než takzvaný komorní tón, a proto zní nepříjemně do uší. Na počátku tance stojí mládenci obvykle uprostřed a kolem nich děvčata. Pak první z nich předstoupí před muzikanty, předzpívá jim jednu sloku z nějaké písně, většinou je to však nesrozumitelné mumlání jen tak nazdařbůh. První houslista jeho zpěvu velmi pozorně naslouchá, pokouší se jej na svých houslích zopakovat, nebo jej alespoň vhodně doprovodit. Protože nyní tento houslista není žádný vyučený umělec, každý mládenec přichází s něčím jiným a ostatní hráči se mu si řídit jen okamžitými nápady své fantazie, lze si představit, v jaké žalostné harmonii hudba pokračuje. Jakmile zpěv skončí, ustoupí mládenec zpátky do středu, pokyne své tanečnici, a zatímco tato se neustále točí dokola, tanečník několikrát vyskočí do výše, při každém skoku udeří pravou rukou do horní části čižem, a železnou podkůvkou, к tomuto účelu se nadmíru hodící, udělá ve vzduchu několik často mistrných trylků. Střídavé vyskakování a trylkování hudba vyjadřuje krátkými přestávkami. Pak si tančící pár padne do náruče, s předkloněným tělem začne hopsat dopředu a dozadu a skončí trojitou valčíkovou otáčkou. Nyní předstoupí druhý, učiní totéž, a tak to jde dál, dokud se všichni nevystřídají. V novější době našli Podlužáci zálibu i v hanáckých, zejména však v německých tancích, při nichž se občas objevují komické výstupy.

Slovanské větve národní se, jak známo vyznačují velkou náklonností ke zpěvu а к hudbě vůbec. Také náš Podlužák v tomto nezapře svůj původ. Vážný, spíše zasmušilý muž zpívá sice méně, a déle jen tehdy, je-li podnícen vínem; avšak ženské pokolení jeví к tomuto silnější sklon, jenž je patrně příznivě podporován jejich omezeností na domácí okruh. Ženy doprovázejí většinu svých činností a zábav zpěvem, jenž samozřejmě musí postrádat kouzlo dokonalého umění, avšak přesto je líbivý díky přednostem, jež skýtají nezkažená přirozenost a čistá hrdla. Mají velké množství písní, a jistě by nebylo nevděčným úkolem, kdyby se je někdo znalý jazyka rozhodl posbírat. Nicméně za svými sousedkami uherskými Slovankami zůstávají Podlužačky o mnohé pozadu. Takové mocné, působivé hymny, jaké silně pozvedávají bohoslužby na druhém břehu řeky Moravy, se na této straně řeky neuslyší. – Ale nad vodou také vane jiný duch.

Mravy a obyčeje
Hned v úvodu tohoto malého líčení Podlužáků bylo řečeno, že se tito liší od ostatních obyvatel Moravy zvláštními mravy a obyčeji. Zde hodláme uvést a popsat jen ty nejznamenitější a nejnápadnější. Nejcharakterističtější jsou svatební slavnosti. Jejich vylíčení, nechť tedy stojí na počátku. Mimochodem je možno poznamenat, že Podlužáci se snaží ženit a vdávat velmi mladí. Nežení se však, odhlédneme-li od několika málo příkladů v Lednici, kde žijí smíšeně s Němci a kde jim jejich poněkud rafinovanější duch velí tento ohled z důvodů politiky a jiných ekonomických výhod občas pominout, nikdy mimo svůj kmen. Jejich manželství je možno ve vztahu k jejich individuálnímu stavu označit povětšinou za šťastná, a vyznačují se tou nejpožehnanější plodností. Nemanželské porody byly u nich na nejvýš vzácné, začíná jich však přibývat. V předvečer svatebního dne stolník, což je malá kopie ceremoniáře, slavnostně pozve obvykle četné hosty zdvořilou říkankou na zítřejší slavnost. Omladina obojího pohlaví se mezitím se jde již dnes v domě nevěsty к takzvanému vázání věnců. – Dávají se do pořádku vlasy nevěsty, domlouvají se nezbytné přípravy, pojí se malé pohoštění, a projevili o to shromážděná společnost zájem, obveselí se jednu či dvě hodiny večera tancem. Vlastního svatebního dne se pozvaní hosté shromáždí v domě rodičů nevěsty, před nímž je obvykle zaražena do země jakási standarta, skládající se z červené tyče, na níž vlaje bílý někdy i pestře zbarvený hedvábný šátek darovaný nevěstou. Tato standarta je nesena při cestě do kostela v čele průvodu, kráčejícího ve slavnostním tichu. Často je průvod provázen také muzikanty s národními nástroji, tedy dudami a dvojemi houslemi, zneklidňujícími uši společnosti svými nelibými říznými zvuky.

Nevěsta je tohoto dne svátečně vystrojena. Hlavní součástí oděvu je dnes dlouhý modrý kožich podšitý černým beránkem. Na temeni hlavy je posazen malý věneček, umně spletený z drátu z nepravého stříbra. Se slzami v očích se nevěsta loučí s rodiči, sourozenci a příbuznými, a její slzy zřídka kdy vyschnou před požehnáním. Tyto slzy mají, jak se zdá svůj důvod spíše v tradovaném mravu než ve skutečném pohnutí srdce. Při návratu do rodičovského domu hází nevěsta dětem, seběhnuvším se ve velkém množství, dozadu přes hlavu kousky velkého, uvnitř dutého koláče zvaného hrana. Ty se někdy dělají tak velké, že nezbývá nic jiného než vylomit do pece díru, aby se tak obrovský koláč mohl vsunout dovnitř do pece к upečení. U tabule, jež je hojně zásobena vším, co dobrého může sedlák nabídnout z říše zvířecí i rostlinné, a jež často trvá až do noci, sedí nevěsta obklopená svými družičkami v uhlu u jednoho rohu stolu, a z nabízených jídel se netkne zhola ničeho. Němci okolního kraje si z toho odvodili jedno své rčení, a zahanbují své hosty, kteří nechtějí nebo nemohou následovat dobře míněná vyzvání к dalšímu jídlu, úslovím: Sedí tady jako charvátská nevěsta. Během jídla se nechává kolovat miska s pšenicí. Hosté si z ní vezmou několik zrnek, rozhodí je v kruhu společnosti, a nepozorovaně do ní upustí několik mincí. Celá takto získaná suma je věnována nevěstě na pentlení. Na závěr jídel se obvykle objeví krupičná nebo jáhlová kaše. Tak jak je ještě horká, servíruje se osobám ochotným a naladěným к tomuto šprýmování do holé dlaně. Lze si snadno představit, že často ještě vřelou kaši dlouho v ruce neudrží. Brzy ji všichni házejí kolem dokola a provádějí s ní různé žerty, což, jak se dá snadno uhodnout, celému ctihodnému shromáždění způsobí nejednu kratochvíli a přivede je ke všeobecné mu upřímnému smíchu.

Na muzikanty, kteřížto se usadili na peci, se berou ty nejpečlivější ohledy. Z každého jídla, jež se nosí na stůl, dostávají první a nejlepší kousky, jež všechny bez rozdílu házejí do velkých v pozadí stojících hrnců a jimiž pak mohou živit své rodiny několik týdnů.

Konečně, když jsou všichni unaveni dlouhým sezením, zanotují přítomná děvčata nějakou píseň, jež musí být dle melodie soudě velmi vážného charakteru. Zpočátku se všichni chovají klidně a sledují vše s jindy neobvyklým klidem. Sotva však započne poslední sloka, všechno se dá zase do pohybu. Zpívající dívky se pustí do odklízení změti jídel a nádobí, jíž jsou obtěžkány stoly, přičemž jim svobodní mládenci, pověření výlučně obsluhováním, vydatně pomáhají, protože dívky nesmějí opustit svá místa. Při posledním slovu písničky vystoupí s nevěstou na stoly a zatančí s ní nahoře malý taneční rej. Nebyli-li všichni při sklízení dostatečně hbití a zůstaly-li na stole bohužel ještě nějaké věci, tak je nyní tančící pár bez ohledu či šetření rozšlape a rozbije. Všichni sledují přísné dodržování tohoto mravu s nejúzkostlivější svědomitostí a nikdo by se za žádnou cenu neodhodlal, jakmile tanečníci jednou vystoupili na stůl, ani tu nejmenší maličkost, ani největší cennost uchránit před osudem rozdupání. Zbývající část dne vyplňuje tanec, až do doby po půlnoci, kdy se hosté konečně rozejdou.

Na oči svobodných mužů však ještě spánek nesestoupí. Ti zůstávají vzhůru po celou noc a snaží se pod ochranou tmy vkrást se do domů hostů, aby jim někde odcizili nějaké nářadí. Dovedou si vymýšlet různé lsti, takže se jim nezřídka podaří odnést ze světnice, ba i z blízkosti spících různé věci. Příštího rána se před domem novomanželů koná veřejná licitace, kde si každý musí vykoupit svůj majetek za sumu, závisející zpravidla na jeho libovůli. Na úplný závěr celé slavnosti se předvádí, zvláště chce-li se někdo vyznamenat, podívaná zvaná stínání kohouta. Vzrostlý, statný kohout se zakope v hrnci do země tak, že mu volně vyčnívá jen krk a hlava. Nejodvážnější a nejzdatnější mládenec svatební společnosti pak obvykle převezme velkou exekuci. Se zavázanýma očima a s dřevěnou šavlí v ruce je přiveden do kruhu. Přítomné shromáždění ho přivítá pronikavým radostným pokřikem a povzbuzuje ho к slavnému vykonání hrdinského činu. Muzika začne hrát, on udělá svůj první výpad; všechny oči jsou namířeny na něj. Nesčetné máchání křížem krážem, ale všechno nadarmo. Následuje druhý, třetí, čtvrtý výpad se stejným výsledkem. Konečně, po mnoha nezdařených pokusech, se mu šťastně podaří useknout zvířeti hlavu. Hlasitý pokřik korunuje jeho vítězství, pásku mu sejmou z očí. Pak dokončuje svůj triumf, když ještě nějaký čas vítězně tančí po bojišti. Samozřejmě že všem jeho srdnatým snahám, jeho šprýmovným pohybům, kterými svůj zápas úmyslně provází, se kolemstojící z plna hrdla smějí. Často se však také namísto meče vezme cep a exekucí pověřený hrdina se neustálými ranami do země snaží rozdrtit zakopanému zvířeti hlavu.

Hluboce nábožné smýšlení, jež ovládá mysl našich Podlužáků, způsobuje, že vše, co se vztahuje к uctívání božímu, vykonávají s neúnavnou horlivostí. Všechny důležitější církevní svátky těší se u nich velké vážnosti a snaží se všemi způsoby, aby je oslavili důstojně a ducha povznášejícím způsobem. – O svatodušních svátcích zdobí kostely zelenajícími se větvemi lipových stromů, jež zčásti staví do řady, zčásti je ale zastrkávají za obrazy. Předvečer svátků vánočních je u nich jedním z nejsvětějších dnů v roce. Začínají jej přísným půstem, trvajícím až do skrovné večeře. – Kromě koláčů jsou jejich nejlepšími jídly vařené sušené ovoce a jáhlová polévka nebo uvařené jáhly se sušenými houbami. Bez těchto jídel by nebyl tento den oslaven. Před jídlem se dokola podávají oplatky potřené medem s česnekem, a totéž se dává veškerému dobytku, dokonce i slepicím se toto násilím strká před krmením do úst, aby vše dobře prospívalo a aby slepice zase brzy nesly. Této povinnosti se věnuje otec rodiny a recituje při tom průpověď. Dům včetně chlévů se také vykuřuje jalovcem. V těchto dnech se podlaha obytných místností posype slámou a veškerý personál domu spí na ní, nikoli na postelích, v upomínku toho, že Spasitel se narodil ve stáji, kde byla přece také nasypána sláma. V Černou neděli, již nazývají „smrtedlná neděla“, obcházejí děvčata ve věku od 6 do 12 let všechny domy v obci s vrškem zelené borovice, ověšeným nabarvenými a malovanými vaječnými skořápkami a růženci, jež jsou vyrobeny z různých barevných pláten a vřezávaných, na nitích upevněných stébel slámy, zpívají jisté písně, za což jsou obdarovávány moukou, sádlem, vejci, mlékem, sýrem a podobnými věcmi, jež se všechny přinesou do zvláště k tomu vyvoleného domu a použijí к radostné hostině. Na Velikonoční pondělí chodí kromě dětí po vsi nebo městysi i dospělí svobodní mládenci s tlustým, na dva sáhy dlouhým bičem, spleteným z vrbového proutí, zvaným pomlázka, zavítají do každého domu, kde jsou mladé osoby ženského pohlaví, tyto často dost žalostně pomlázkou vyšvihají a za svou námahu dostanou červeně nabarvená vejce a koláče, které pak v domě pronajatém k tanci pojídají, a přitom se veselí.

Na Vánoce se pečou Vysloužilým čeledínům u koní velké kulaté koláče proděravěné ve tvaru síta na obilí, kterým říkají vejslužka, jež tito, když odcházejí ze služby, nosí na tyči jato kolo odvozu. Poslední dny masopustu jsou tak jako všude i u Podlužáků věnovány tanci a zábavě. V úterý se obvykle dva muži, kteří mají smysl pro legraci, obléknou do roztrhaných halen převázaných povřísly. Pak je několik stejně špatně oděných mužů táhne ulice mi na saních sněhem nebo blátem, podle toho, jaké je počasí, při čemž častují neprovdané dívky nebo vdovy těmi nejhanlivějšími jmény: bezzubá, velkonosá, slepá, hrbatá, smradlavá a podobně, za což na ně ženy házejí bláto, polévají je vodou a bombardují je starými hrnci. Poté ženy přinesou do výčepu nebo do palírny koláče a všelijaké maso. Tam se jí, tancuje, a tak uzavírá masopust.

Svobodné dívky, jakmile na podzim nastane doba spřádání, si pronajmou vlastní dům, kde se scházívají každého večera na přástky a kde se baví různými zpěvy a vyprávěními ze starých časů. – Navštěvují je svobodní mládenci, kteří jim vytřepávají prach z konopí a lnu ze zástěr. Na konec přástek, v době masopustu, se pak pořádá malá slavnost, které říkají rozchodná. Přitom se statečně hoduje a tancuje a občas se objeví i masky, které zábavu ještě značně zvětšují nevinným škádlením.

Při nemocech volají Podlužáci lékaře jen velmi zřídka. Jeho místo zaujímá nějaká stařena se svými domácími prostředky; čas to se také jen přenechávají milé matce přírodě. – Při jejich pohřbech jsou zvykem veřejná rozloučení zesnulého z tohoto nedokonalého světa. Zemřeli muž nebo dítě, ujme se tohoto rozloučení nad hrobem žena či matka dítěte; zemře-li však žena nebo svobodná osoba, pověří se tímto úkolem nějaká žena takovéhoto loučení dobře znalá. – Při tomto se zpěvavým hlasem všem přítomným vypočítávají všechny dobré i zlé skutky, jež zesnulý v průběhu celého života vykonal, jakož i jídla, která měl rád či nerad. Má-li osoba, která vykonává toto loučení, dobrý hlas, křičí-li a naříká-li dobře, může si být jista potleskem tímto dojatého shromáždění. Příští neděli se pak koná pohřební hostina, na niž jsou zváni nejbližší příbuzní. Jak před jídlem, tak i po jídle se modlí a je třeba vystříhat se všech výstředností.

Jazyk
Jazyk našich Podlužáků se odlišuje od slovanských nářečí, s nimiž se na Moravě setkáváme. Aby bylo možno vysledovat všechny jeho zvláštnosti, musel by se někdo zdržovat na Podluže delší dobu, což u autora tohoto pojednání nebylo. Jak již bylo řečeno, Chorváti se tam, kde hraničí se Slovany, těmto silně přiblížili, mnohé ze svých svérázností odložili a od těchto svých sousedů přejali nejeden cizí mrav. S jazykem tomu je obdobně.

Obyvatelé těch obcí Podlužy, které leží na řece Moravě, a kteří jsou tedy v neustálém styku se Slováky na druhé straně, si téměř osvojili jazyk těchto Slovanů. Písmeno r se u nich nikdy nevyslovuje syčivě, jak se to děje v češtině, nýbrž zachovává si všude onen zvuk, jaký má v němčině. Mezi Podlužáky je možno slyšet mnoho výrazů, které na ostatní Moravě nejsou vůbec běžné, jako např. já lubim, miluji, já boskám, líbám, já hovorím, mluvím, já mám hodonku, mám horečku. Tato slova jsou očividně přejata od uherských Slovanů. Také mnohoznačné slovo ondit zde hraje stejně jako za řekou Moravou velkou roli a může z různého pohledu znamenat všechno, co člověk chce. Tak např. znamená já ondim já pracuji, on ondi on říká, já jsem to dobře zondil já jsem to dobře vyřídil, on to zondil on to pokazil, já jsem ju zondil já jsem ji zkazil atd.
Naproti tomu tam, kde Podlužáci sousedí s moravskými Slovany, je to všechno zcela jinak. Tam má všechno moravský akcent a moravské obraty. Nejvěrněji si Chorváti podrželi své jazykové zvláštnosti v Rakousku, kde jsou obklopeni Němci. Nápadný příklad nám skýtá vesnice Hlohovec ležící v blízkosti moravské hranice.