Pro badatele V

Moravští Valaši

Na východě Moravy, tam, odkud Karpaty napřahují jednu paži dolů směrem к Rakousku a druhou na sever směrem к Sudetám, tyčí se jako soudržný trup mocný horský útvar zvaný Radhošť či Radost. Dvě říčky stékají po jeho svazích dolů, po severní Lubma, jež po krátké osamělosti pokračuje svou cestu v korytě Odry až do hlubin Baltského moře, po jižním Bečva, jejíž křišťálové vody, spojené s kalnými přívaly Moravy a později Dunaje, vlévají se do slaných vln moře Černého. Z toho jest možno rozpoznat, že se nejedná o nějaké vedlejší pohoří, ale že je to největší evropsky horský hřbet, dělící vody severní od vod jižních, jež se odtud giganticky přelévá dál, na západ až do Pyrenejí, na východ za hranice Asie.

Nádherný a povznášející je onen velký rozhled, jenž se rozprostře u nohou poutníka, poté co jeho zvídavost překoná příkrou výšku Radhoště Jeho oko neklidně a opojeně bloudí kol dokola, neboť tam nedokáže najednou obsáhnout vše, co se mu zde předkládá. Před ním leží nedohledná rovina, plná kvetoucích měst, barevně osetých polí a černých odstínů lesních porostů; na západě se ztrácí v neskutečné mlžné dáli, na severu, na samé hranici toho, kam oko dosáhne, se táhne bledý pruh pohoří jako dolní okraj široké a mělké nádoby Za zády se tyčí masív uherských Karpat až vysoko do oblohy, nechávaje volný průhled jen do modré klenby. A když se rozbujařelý pohled jako omámen vrátí z nedohledných dálek i hrozivých výšin zpět, aby se zotavil v průzračné blízkosti, pak zde na úpatí horských luk najde skutečnou Arkádu. Malebné kopce a návrší sestupují všude jako po stupních dolů k rovinám. Jejich hlavy halí tmavé jehličnaté lesy, jejich svahy pokrývají pestré pruhy záhonů poli. Na nejzazším prstenci této horské tvrzi prosvítají na severu tři úctyhodné strážní věže, šedivé zbytky kdys mohutných hradů Hukvaldy, Štramberk a Starý Jičín, odvážně postavených na tři vybíhající výšiny. – Hlavními údolími vinou se ony výše zmíněné dvě řeky, jimž pod stinnými střechami listí odevzdávají své stříbro nesčetné potoky a potůčky. Schované mezi zahradami táhnou se těmito údolími malebně roztroušeny hnědavé dřevěné chýše pokojných osad. Nebo tu a onde osaměle vykukují ze zeleného příkrovu lesa (paseky); nebo seshlukly kolem třpytné plechové kupole štíhlé kostelní věže v malá městečka – Rožnov a Frenštát.

Tady žijí moravští Valaši. „Valaši? Snad ne kmenoví bratři tuřeckých!“ Ani v nejmenším! Praví, nepopiratelní Slované Cizokrajně znějící jméno jim vynesl jejich způsob života. Zastaralé slovo „valach“ značí pastevce – a oni si jméno kmene pasteveckého zaslouží. Na jejich pastviscích vyzvánějí četná stáda. Skot jevšak malý a nepohledný, ovce hrubovlnná. – Na svazích vyšších hor v obklíčení lesu rozprostírají se horské pastviny (salaše), jejichž štavnatou alpskou trávu nechávají majitelé v teplejší roční době spásat svým i (proti zaplacení) cizím dobytkem; v zimě jsou napůl zasněžené stáje a obytné chýše (koliby) na salaší pusté, stejně jako ve švýcarských a tyrolských Alpách, a podvedení vlci marně obcházejí kolem ohrad (košárů), aby občas ukořistili chutnou snídani či večeři.

Za nocí jsou louky a ladem ležící pole v nížinách pokryty strážními vatrami, u nichž hlídači kom do řehtání svých svěřenců drsnými hlasy zpívají své rapsodie; koně jsou rovněž nízcí a hubení. Je to patrně proto, že jen zřídka dostanou hrst ovsa, poněvadž jejich páni jej spotřebují sami na své vlastní přežití. Kdo to nespatřil na vlastní oči, ten sotva uvěří, že pro většinu těchto chudých horalů náleží dokonce i kousek ovesného chleba mezi pochoutky.

V potu tváře obdělávají sice každý proužek země slibující jen trochu vděčnosti, avšak i nejvybranější místa této pískem a kamením pokryté země jsou jen stěží schopna jejich námahu byť i spoře odměnit. Kdyby věčná prozíravost nebývala ze své dálné pokladnice i sem nepřinesla onen klenot chudých – bramboru, věru nevím, jak by nyní velká část Valachů mohla si zajistit své namáhavé živobytí. – Těm zámožnějším, či spíše méně nuzným, musí produkty chovu dobytka nahradit to, co jim obdělávání polí nechce poskytnout. Mléko a sýr jsou hlavními složkami jejich potravy. Aby mohli pokrýt všechny ostatní potřeby, prodávají v sousedních městech máslo, ať už čerstvé nebo přepuštěné. A také slaný ovčí sýr neboli brynzu, jež tolik chutná v Brně nebo ve Vídni; a také všechna telata, čímž cena telecího nesmírně klesá (občas až na 3 kr. vídeňské měny za libru); a také ovčí vlnu a ovce samotné; a také produkty početných tkalcovských stavů. –
Někteří Valaši nabízejí к prodeji nože, troud a vonnou pryskyřici a bloudí, podobni svým jižním sousedům, světoznámým dráteníkům, po všech provinciích mocnářství. – Jeden druh obživy, jenž zde dříve nádherně vzkvétal, nyní již zcela upadl: hornictví. Ještě v minulém století nacházel se poblíž Zubří bohatý stříbrný důl; byl však opuštěn, když boj s najádou vedle tekoucí Bečvy stál příliš mnoho sil. Také sirný pramen lázní Jehličná ukazuje, že jeho voda prošla přes železnou rudu; avšak ještě nebyl učiněn žádný vážně míněný pokus.

Valaši zůstávají tedy z valné části omezeni na chov dobytka. Tento odlišný způsob života odcizuje je zcela sousedním kmenům Ne dosti na tom, že jméno „Němec“ je pro ně stejně jako pro ostatní Slovany z hluboce zakořeněné národní záští nadávkou, ani své vlastní kmenové příbuzné, tedy Slováky, Podlužáky, Wasserpoláky zřídkakdy zmiňují jinak než posměšně, a – červené kalhoty, podivné obyčeje, široká výslovnost, neotřesitelné flegma Hanáka samy o sobě stačí к tomu, aby cely volný večer udržovaly jejich bránice v pohybu. Jejich vnitřní vzdálení se od sousedů ukazuje již jejich dialekt, jenž má ještě mnoho staroslovanského, což se již u jejich sousedů vytratilo, a opět mnoho nového, co tito zase nepřijali. Jejich výslovnost není ani tak pomalá a obrácená jako výslovnost Hanáků, ani tak zurčivá a svévolná jakou obyvatel okolí Brna, nýbrž řádně vše střídající, hned protáhlejší, hned rychleji spěchající; přízvuk má zpravidla na předposlední slabice každého slova, což ji občas činí neohrabanou Největší náklonnost vykazují Valaši ještě k sousedícím uherským Slovanům, pravděpodobně proto, že stejně jako oni jsou dětmi hor, stejně jako oni pastevci Od nich přejali, co se jazyka tyče, ono tvrdé R ve slovech, kde by mělo by t slyšet měkké, od nich mají drsný tón mluvy. Rovněž jejich oděv, jenž nenalézá žádného domácího ducha a nikdy také nenapodobuje moravské sousedy, ukazuje důvěrné přimknutí tohoto kmene k Uhrám. Šněrovací a plátěné holínky, zvané čižmy a krpce (kousek kůže, nahoře staženy pomocí řemínku, nahrazující botu) úzké, dlouhé kalhoty, přidržované kolem těla řemenem, nesčíslné množství knoflíků a ozdob na přední části zeleného, hnědého nebo bílošedého krátkého svrchního kabátce bez límce s úzkými červenými klopami; holý krk, odhalená hrud, podivný malý klobouk s obrovskou kulatou stříškou; nekonečně bohatě skládaná, černá, do lesku voskovaná a šustivě tuhá ženská sukně (kasanka), jakož i jejich spodní košilka (rubáč), často tak úzká, že nahrazuje šněrovačku měštek, sahající jen pod ňadra, a tyto lehce halící svrchní košilka (rukávce) – jsou zcela uherského původu. Ještě i nyní se čas od času v důsledku obchodu s dobytkem připlíží kradmo přes hranici nějaká nová móda v oděvu.

Nepřívětivé smýšlení Valachů o jejich kmenových příbuzných nepřekvapí toho, kdo ví, jak chladní jsou dokonce i vůči sobě navzájem, jak i jejich nejužší styky jsou jen stykem obchodním, a jak celé bohatství svého srdce omezují jen na úzký kruh svých pokrevních příbuzných. Důvodem však není opovrženíhodná necitelnost; hlemýžď nezatahuje tak rád své růžky proto, že by byly necitelné. Důvod toho, proč Valach hledá svůj svět jen v sobě a vedle sebe, proč se cítí cize a nešťastně, vystoupí-li ze svého nejbližšího okolí, je možno nalézt v místním charakteru jeho milované vlasti a jeho vlivu na utváření Valachovy mysli. Ony velké, svobodné, rozmanité scenérie, jež mu nabízejí jeho hory, kamkoli se jen obrátí, staly se mimoděk jeho oku potřebou; jak má si přivyknout unavující jednotvárnosti nížin? Jak nemá jej mocně volat zpět nepřekonatelný stesk po jejich obyvatelích? Jeho vysoce rozvinutá obrazivost živí každý vnitřní plamen nesmírnou silou; jak by mohl nalézt zalíbení v chladnějších bytostech? Přísná výchova, těžký zápas s nevraživými vlastnost mi tohoto kraje zatlačily jeho vášně do nejhlubšího nitra; jak by mohly nyní viditelně propuknout na povrch, pokud jeho hruď neotevře alespoň dlouhý zvyk?

Z hlubokomyslné povahy Valachů plyne rovněž jejich neobyčejně silná religiozita. Odvrácena od vnějšího světa, neuspokojuje na ve svém vlastním, touží duše vzhůru do světa vyššího a hledá tam, čarovně obklopena minulostí i budoucností, odškodnění za tíživou přítomnost. Patrně nikde nejsou pozitivní předpisy víry až po ty nejnevýznamnější body, až po křesťanský pozdrav a uctívá ní obrazů svátých, dodržovány s takovou svědomitostí jako právě zde. Církevní svátky, procesí, společné modlitby pod širým nebem jsou nejmilejší společenskou zábavou Valachů. Ještě v minulém století existovalo u nich slavné arcibratrstvo к povznesení uctívá ní Panny Marie; ještě dříve, v krvavých fanatických scénách století sedmnáctého, konali s aktivním účastenstvím. Tyto nádherné květy náboženského cítění nesly by nejkrásnější plody, kdyby nebyly v srdcích většiny tak příliš izolovány od cítění morálního. Přesto je však zbožnost chrání alespoň před takovými přečiny, jejichž zavrženíhodnost nemůže chtíč překrýt žádným pláštíkem. – Vražda, loupež a podvod jsou u nich nanejvýš vzácné; na druhé straně nestačí však učinit přítrž nemírnosti v pití a divokým prostopášnostem s opačným pohlavím. Také dostávají chlapci od svých přirozených i náhodných vychovatelů z občerstvujícího poháru víry napít i mnoho kvasu škodlivého.

Omezená duše není spokojena, jestliže nekonečno, jež nebyla s to pochopit, oděje do těsných forem své mysli, nýbrž v dětské hře obrazotvornosti stáhne je dokonce dolů do světa smyslného, a pak, jsa podvedena sama sebou, hledá v něm s marnou námahou dále. Avšak všechna ta strašidla, čarodějnice, skřítkové, elementární duchové, upíři, bludičky a ostatní šotkové, jež ještě jinde straší v hlavách lidu, zde ještě nestačí; Valach si vytváří ještě více takovýchto mlhavých bytostí, které viditelně či neviditelně kříží jeho cesty, jako horské mudrce, přemožitele draků, lesní žínky a jiné – jejich existence je pro jeho duši stejně nepochybná jako nejdůležitější zásady náboženství. Také množství starých, nerozumných obyčejů, jež jinde již dávno odumřely, je zde dodržováno se stejnou přesností jako konání bohoslužebná. O několika z nich se chci krátce zmínit. O Květné neděli vycpou děvčata v každé vesnici panáka v ženské podobě, ověsí jej pestrými stuhami a nesou jej jakoby triumfálně na holi na nějakou volnou výšinu, neustále drsnými tóny zpívajíce: „Heló, heló, má milá Mařeno!“ Za nimi pak přijde mužská mládež ze vsi, vysmívá se jejich Mařeně a háže po ní blátem a kamením. Dívky počnou se bránit, a tak začíná žertovný boj, končící tím, že mládenci na usmířenou počastují děvčata pálenkou, a ona zase je praženým hrachem. Mařena se jak známo jmenovala bohyně lovu; možná je tato hra ozvukem jejího dřívějšího svátku. – O velikonočním týdnu stále ještě prohánějí chlapci pod podloubím a uličkami městysů a farních vesnic zrádného Jidáše, hlučíce přitom klapačkami a řehtačkami. – Ještě stále hoří v předvečer 24. června na všech výšinách svatojánské ohně. Jakkoli se tyto třepetavé hroudy světla překrásně vyjímají v širé noční krajině, zejména z vrcholu Radhoště, přinesly již často zhoubu dozrávající úrodě, ba dokonce i mnohému neopatrnému návštěvníkovi. Přesto však bude mít občanský dozor ještě nevýslovnou námahu, než tyto nepřístojnosti vymýtí, neboť – otcové a praotcové činili je taktéž, a Valachovo srdce, tak jako lpí na všem, co mu činí drahým místo, kde žije, právě tak lpí i na všem, co stalo se mu úctyhodným v běhu času.

Avšak i toto tvrdošíjné setrvávání u zvyků a tradic má svou dobrou stránku; je-li těžké mýcení bludného a škodlivého, je stejně nemožné i zničení všeho opravdového a dobrého. Kdo chce dosti rychle poznat všechny vzdušné výtvory valašských pověr, tomu stačí jen strávit několik večerů na přástkách. Děvčata a mladíci se zde s laškováním promísí, a zatímco ti mladší namísto příze předou milostná vyznání, kolem pece baví se vzájemně ti usazenější starými ohřátými pohádkami o bezhlavém sousedovi, o začarovaném princi, o podvedených čachrářích s dušemi, o častokrát prodaném čertíkovi (Spadifankerl), o škodolibých ježibabách a vodnících, o zakletých ohnivých mužících atd. Mají-li již pak vyprávění dosti, zapějí do vrčení kolovrátků nějakou světskou píseň, pokud není právě doba svátého půstu, během něhož by bylo těžkým hříchem zanotovat jiné písně nežli duchovní. Valaši mají mnoho vloh a lásky к hudbě; časté molové tóny dokreslují i v tomto ohledu jejich charakter; avšak jejich nástroje- dudy, cimbál, housle a basa – jsou nanejvýš nuzné, a pěvecký orgán je u mužů i žen zkažen drsným horským povětřím. Z písní, které zpívají, jsem se několik pokusil přeložit do němčiny; musím však bohužel přiznat, že pod mýma rukama ztratily část oné životní barvitosti, dané géniem slovanského jazyka.
1.
Am Teich’ in grünem Rohr…
2.
Es wehet kühl und labend…
3.
Die Quelle rieselt leise…

Jsou to prosté, krátké výrazy živoucího citu, jenž se zmocnil básníka, když o vytouženém večeru po práci, leže ve stínu stromu, přehlížel radostným pohledem dílo dne a jeho srdce povznášející dějiště. Pak se zastavil buď u přitažlivého předmětu v okolí, spočinul na něm a prohlížel si jej poetickým zrakem svého vznešené ho pocitu, jako výše v písni o husičce, nebo se cele oddal, ukolébán sladkým tlukotem slavíka nebo kouzelným zurčením kolem spěchajícího potůčku, radostné hř/e svého nitra, a začíná svůj zpěv obrazem, jenž musí být chápán jako volání na rozloučenou ono mu přitažlivému předmětu krásného vnějšího světa – jako u č. 2 a 3. – V těchto něžných obrazech, dýšících nikoli surovou, odpornou rozkoší smyslů, nýbrž touhou, bolem a radostí vášně vznešenější, zrcadlí se opět zřetelně živý cit Valachův, jenž nepotřebuje hrubých dojmů, aby se roznítil. Nejsou ty následující hodny Anakreona?

1.
Du Meine Birkenhöhe!…
2.
Es flüstern böse Leute,…
Tentýž duch vane i z epického žánru těchto výtvorů; jen jim je zde přimíšeno i něco baladického.
1.
Ihr Hirten! ach! mein Kränzchen! fahrt ihr nicht…
2.
Die zarten Hände rang…

Řidčeji odváží se Valachova obraznost na témata religiózní, a pak vytváří písně, v nichž se s příjemnou naivitou vzájemně mísí velké s malým, cizí s domácím, staré s novým.
Vánoční píseň (Weihnachtslied)
Ihr Hirten! hebt euch von der Streue…

Kdo srovná tato nezaměnitelná dítka fantazie a čistého citu s oněmi jarmarečními popěvky bez srdce a smyslu, kořeněnými jen hrubými a odpornými nestoudnostmi, jimiž se baví lid zemědělský jinde na Moravě, dá mi jistě za pravdu, když opíraje se o dlouholetá pozorování odvážně prohlásím, že Valaši jsou mezi kmeny naši země tím nejušlechtilejším. Také v jejich zevnějšku projevuje se toto zcela nepopiratelně. Vzrůst Valachův je vysoký a štíhlý, jeho postoj hrdý a silný, jeho chůze klidná a mužná. Ze sice vážných, avšak dobromyslných rysů jeho oválného obličeje hovoří poctivost a věrnost; z vysokého, krásně klenutého čela rozum a chápavost; ze svobodného, jistého pohledu jeho oka pevnost a síla vůle. Neustále odhalená hruď, vzdorující v létě v zimě i těm nejzlobnějším útokům povětrnosti, staví na odiv otužilost těla a odvážné pohrdání obtížemi. Taková je většina Valachů; a že taková je, nezmrzačená ani tělem, ani duší, za to vděčí svým horám, jež ji tímto způsobem tisíckráte odškodňují za chudobu a námahu.-