O Moravských národních písních
(Moravské národní písně s nápěvy. Sebrané od F. S.)
Každá z korunních zemí rakouských má svůj ostře vystupující svéráz: Čechy svou jasné ohraničenou polohu, Rakousy viničné vrchy, Horní země svá jezera, Tyrolsko ledovce, Štýrsko svá údolí, Lombardskobenátsko zahradní kulturu každého kousku země, Uhersko pusty, Dalmácie holé skály, Halič nekonečné roviny, krátce, každá oblast ukazuje již na prvý pohled svou nezaměnitelnou tvář. Jen Morava jako by každého svérázu postrádala, a jestliže někdo zmíní třeba brněnské švestky, olomoucké syrečky a ivančický chřest, к tomu ještě jako turistickou kuriozitu dodá ony známé červené kalhoty Hanáků, domnívá se nezřídka, že tímto již charakteristiku země vyčerpal.
A přece bude pozorné oko nuceno již konfiguraci Moravy na mapě uznat jako jednu z nejsvéráznějších; ba i tehdy, kdyby dřívější náhled na tuto konfiguraci zůstával v nejasnosti, pak jsou železnice našich dnů nepopiratelným ukazatelem ke správnému názoru. Protínají zemi od jihu na sever, od východu na západ, a co je přitom hlavní, nejsou v zemi nikde centralizovány, tak jako tře ba v téměř stejně velké Belgii, nýbrž vždy jen otevírají přístupy к cizím územím, do Podunají, Poodří a Polabí, nakonec tedy к moři Černému, Baltskému i Severnímu, Při jejich zakládání sledovaly se přirozené nížiny povrchu a bez přílišných obtíží, avšak také ne vždy příliš snadno, dosáhlo se bran země. Neboť tyto vstupní
brány nejsou žádnými průsmyky překvapivě vrytými do horského valu, nýbrž pomalu se zvedající, na míle široké pruhy země, a dokonce i ty nejvyšší body, к nimž se jejich pohoří vypínají, netvoří pro městského člověka přivyklého pouze procházkám žádnou nepřekonatelnou překážku. Tato pohoří jsou pak konečně jen výběžky cizích systémů, tedy Karpat, Krkonoš a v případě Falkenštejna a Pálavý Alp; svéráznost cizích formací vnášejí daleko do nitra země moravské, a sice jako u horského uskupení Praděda a u Hostýna tak náhle, že jejich předsunuté výběžky u Přestavili a Bludova jen stěží mohou být za takové považovány. Jen náhorní terasa směrem к Čechám může být pokládána za vlastní moravskou formaci, avšak tak, že tvoří ten nejméně výrazný rozdíl.
Proto není přístup do země nijak zvláště obtížný pouze směrem z různých povodí, ale i přes pohoří tvořící tato jejich rozvodí, a ještě navíc končí svými výběžky v této zemi dva ve své různosti zcela rozpoznatelné horské světy. Morava má proto již díky své poloze charakter území zprostředkovatelského, a nechybí jí ani druhá podmínka téhož, totiž uchovávání této svéráznosti pomocí jistého ohraničení. Jeseníky a Karpaty jsou na první pohled rozpoznatelné jako přirozené hranice; českomoravská náhorní terasa, i když není tak vysoká jako ony, přec jen trojím nebo čtverým vyvýšením přinutí smysly к domněnce, že se do jiného světa dorazí; pahorky Dyje zvedají se dosti příkře, a ony pasáže, jež se zdály umožňovat ten nejpohodlnější přístup, totiž východy železniční, teprve od doby, co jsou užívány, poukázaly neustálými závějemi a sesuvy půdy na dopravní překážky, jež si dříve nikdo nepředstavoval jako takto významné, a prokázaly, že tyto končiny tvoří přirozená, enteorickým procesům vystavená území pohraniční.
Tak jako její ne zcela otevřená, avšak ani ne zcela nepřístupná poloha činí z této země ze tří stran území zprostředkovatelské, nejsou ani útvary jejího povrchu nikde extrémní, ačkoliv žádná nechybí. Pohoří zůstávají všude daleko pod linií věčného sněhu, nicméně tam, kde jsou na hranicích země vystaveny neoslabenému náporu severovýchodních větrů, nabízí jejich vegetace veskrze subalpské formy. Jejich údolí, a zde je možno vzpomenout třeba Velké Losiny nebo Rožnov, připomínají více než kterákoli jiná krajina nejkrásnější údolní vstupy švýcarské. Nížiny rozprostírají se do dostatečné šíře, aby mohly vystavovat na odiv veškeré bohatství tučné půdy; avšak všude, dokonce i uprostřed Hané, nalezne pohled rozhodně hornaté ohraničení. Skály, tam kde vystupují holé, zdají se být spíše krásně umístěnou dekorací parkovou, a řeky, i když vlastně nikde splavné, skýtají přec jednou za rok podívanou na nedohledně zaplavené nížiny. Vrch Roudný nabízí dokonce reminiscence vulkanických formací, Bečva zas upomíná na zelené vody alpských řek. A všude jsou útvary krajiny seskupeny do naprosto vyváženého výrazu, stejně jako neustálá živost její vegetace, charakterizovaná tam, kde není přítomen rušivý faktor vyvýšenín, na jedné straně vinnou révou a ušlechtilým kaštanem, na straně druhé pšenicí a duby.
Jaká země, takový její lid, takové i písně, které v ní zní. Slovanské obyvatelstvo, ačkoli daleko převažující počtem a v této převaze na všechny ostatní zhlížející poněkud shora, je svým původem, krojem, mravy a jazykovými nuancemi samo o sobě navzájem příliš rozdílné, než aby se dalo shrnout v nějakou agresivní opozici. A tyto rozdíly zviditelňují v nepříliš dalekosáhle napjatém rámci svéráznosti mnoha slovanských kmenů. Chorváti sice, obývající nejjižnější výběžek země, až na svůj jižně pestrý kroj již téměř vše ostatní chorvatské odložili. Také Slováci, a zejména ti
z údolí Moravy, přejali nejednu životní i jazykovou formu, jež je vlastní spíše jejich západním a severním sousedům nežli jejich uherskému kmeni.
Takzvaní Valaši naproti tomu nebo obyvatelé u Hostýna končícího Beskydu si v kroji, mravech a jazyce uchovali nejvíce prastarého, díky čemuž se moravský Valach, polský Goral a Hucul od hranic Bukoviny více podobají sobě navzájem nežli sousedním Hanákům, Mazurům nebo Kolomyjcům. Kdo například vzájemně porovnal stanoviště Radhoště a Starnuy a mezi nimi ležící Babia Gory, užasl nejprve nad podobností „chat“ a „kolib“, zeleného lodenového kabátu i „krpců“, a začal pak pátrat po obyčejích, nalezne tytéž způsoby v přijímání cizinců, ve vnitřním životním styku těch
to obyvatel, a když pak uslyší doslova se opakovat slavnostní formulky při vyhánění ovčích stád na „turna“ (horské louky), při výměně těchto bohatství, uzná přes šedesát mil vzdálenosti jeden prapůvodní základní rys národního svérázu. Stejně obtížné jako odlišit moravského Valacha od slezského Gorala je oddělit jeho severního souseda od slezského Poláka. Už kolem Příboru akcentuje se polský. Široké f zasahuje dokonce hlu
boko na Hanou, stejně tak i podstatné odchylky polské konjugace od české, jakož i téměř polská nazální výslovnost koncového ou dosahují až na střední Moravu. Na druhé straně je stejně obtížné stanovit hranici vůči idiomu uherskoslovenskému; v nepostřehnutelných přechodech sestupuje z pohraničních hor do údolí a mísí se pomalu stejně jako kroj a mrav s formami hanáckými a moravskočeskými. Posledně jmenované stávají se však stále více čistě českými, čím více se od Brna blížíme к česko-moravskému rozvodí, takže u Ždáru a Jimramova jsme v každém ohledu vzdáleni od pohodlné šíře moravské krajiny centrální. Avšak ani na střední Moravě nenalezneme žádnou trvalou jednotvárnost ani
krajiny, ani jejích obyvatel. Mrav, kroj a jazyk jsou zcela jinak nuancovány u Vyškova a Holešova, jinak u Kvasic a Náměště, přestože tito obyvatelé Hané se od nepaměti všichni souhlasně shrnují do věty: „mé sme mé“, jež došla svého dodatečného významu ve fichtovské filozofii. A toto středomoravské „mé sme mé“ může být vlastně považováno za společné heslo všech různých moravských kmenů obývajících Moravu. Jednak je zcela správné, usuzujeme-li z blízkého soužití, ba promísení heterogenních kmenových zvláštností na četné přechody v jazyce a mravech, jakož i na toleranci jiných.
Tento element vzájemné snášenlivosti je ještě posilován rozmanitým putováním v zemi samotné i mimo ni. Je známou skutečností, že Čech a Moravan rádi se rozhlížejí mimo svůj rodný okruh; tak známou, že nás tu a onde rádi nazývají Angličany, protože je nám prý naše vlastní země těsná, čímž si ovšem samozřejmě nevystavují žádné vynikající vysvědčení vlastní inteligence a energie. Krátce, moravský obchodník se lněným plátnem od Frenštátu, prodavač skla od Karlovic, obchodník s máslem od Ostravice, olejkář a nunvář z kraje kolem Bojkovic, povozník s ovocem od Buchlova, moravskočeský povozník vůbec, hanácký obchodník se syrečky a natožpak líšeňští mužové a ženy, kdepak ti všude ve světě už nebyli? Dokonce i v Cařihradě, Petrohradě a v Londýně byli prý již takovíto moravští podomní obchodníci viděni. A přes to přese všechno, to, co s sebou při návratu přinášejí do vlasti a co se ve vlasti samotné rozvíjí jako vzájemná tolerance, je právě jen ono „tolerovat druhé, abych sám byl tolerován“. Neboť při vší otevřenosti vůči cizím elementům vzdělanosti je jádro všech moravských kmenů právě tak jako u jejich českých
sousedů mimořádně odolné, a kdybychom neměli žádného jiného důkazu této vytrvalosti i za nejproměnlivějších podmínek, stačilo by uvést pouze to, že jen u těchto kmenů uchoval se vokalický význam i výslovnost r a l a že proto slovanskému obyvateli Čech, Moravy i Slovenska, zvyklému na krk, hrst, plch etc. etc., úsilí a námaha sánskrtologa zdají se občas velmi komické. Ba dokonce by bylo možno prohlásit, že duchovní vytrvalost je u Moravana ještě významnější než u Čecha, možná již proto, že ono natěsnání tak rozmanitých forem do malého prostoru nutí jej
pečlivěji dbát na uchování vlastního svérázu. A jakkoli se proto slovanské kmeny Moravy od sebe vzájemně liší, ve vytrvalém lpění na dochovaných tradicích, jež se projevuje v onom výroku „mé sme mé“, v tomto nepřekonatelném zůstávání sám sebou i při vší přizpůsobivosti na způsoby jiných lidí jsou si všechny zajedno. Tento svéráz sice určitě dobře opsané, avšak nikoli pevně uzavřené kulturní oblasti i národa, jehož různé kmeny přinášejí zvláštnosti vzdálených příbuzných к nejbližšímu doteku, aniž by je však obrousily do monotónnosti, nejvýrazněji se projevuje právě v písních těchto krajů. Víme sice dobře, že ne každá píseň národní vyrostla tam, kde je zpívána, a ještě více jsme daleci onomu romantickému náhledu, kterýžto nechával pověst a píseň, nevěda sice jak a kde nejlépe, vzniknout samy ze sebe, a tak při všem okázale předváděném nepřátelství obou směrů se v podstatě ztotožnil se svým vyzývavým protivníkem, totiž hegelovským systémem a jeho sebe sama myslící myšlenkou. Naopak chováme se možná vůči oné překypující hojnosti mysli a myšlenek snad až příliš chladně, což je snad způsobeno i naší moravskou prostředností, a nejsme proto ani nakloněni tomu, abychom naprosto všemu, co je a poněvadž je to zpíváno lidem, přisuzovali bezpodmínečnou estetickou hodnotu. Bez dalšího odůvodňování můžeme však říci alespoň tolik, že dle toho, co se stalo národní písní, je možno snadno rozpoznat svéráz těch, kdo si je ve zpěvu učinili za vlastní.
Proto tedy co nejupřímněji vítáme záměr, jehož první sešit máme před sebou (Moravské národní písně etc). Není to vlastně žádné nové dílo, jež nyní držíme v rukou, nýbrž jen kombinované a rozmnožené vydání dvou stejnou měrou přepsaných sbírek, z nichž první vyšla roku 1835 a druhá roku 1840. Kdo však má stejně jako referent příležitost znát neúnavnou píli sběratele, jenž již 15 let prochází Moravou nejrůznějšími směry a vyhledal téměř každou horskou chýši, jakož i jeho kritický takt a důkladné vzdělání hudební, ví také, že toto nové vydání bude dílem novým, a sice jedním z nejlepších, jaké může literatura písní národních vykázat. Do jeho úplného výkladu se chceme pustit teprve tehdy, až je budeme mít v rukou v celém jeho rozsahu, nemohli jsme však při uveřejnění prvého sešitu jinak než upozornit jak publikum, tak autora na jednotlivé body této sbírky. Co se nejprve týká toho, co sbírka skýtá publiku a zvláště zájemci o jazykové bádání a dějiny kultury, má zde především příležitost v úplnosti poznat nářeční rozdílnosti i ony přechody, к nimž na Moravě dochází z češtiny do území jiných. Neboť jak se to u sbírky písní národních rozumí samo sebou, u sbírky předložené však mimořádně věrným zachycením nejjemnějších nuancí zaslouží mimořádné chvály, nepadají jazykové svéráznosti za oběť mrtvému formalismu, nýbrž ukazují v hláskách a ohýbacích tvarech prolínání různých jazykových forem. Je mimořádnou zásluhou sběratele, že tohoto bodu dbal a pečlivě jej provedl, tím že se všude choval objektivně a nikdy živý úzus nezabíjel vnucováním tvarů, jimiž se nemluví. Dále musíme u této sbírky pochvalně vyzvednout, že hudební doprovod je připojen bezprostředně к písním, čímž se autor vyvaroval chyby, jíž se sám dopustil u svých obou dřívějších sbírek. Neboť hodnotu národní písně je možno poznat teprve tehdy, je-li reprodukována v plné své živosti, a jestliže je nezpívaná píseň dokonce i u umělecké lyriky již téměř neodpustitelná, pak je u národní písně význam textu přímo scestný, nemáme-li jej před sebou zároveň s jeho melodií. V poslední době je sice v oblibě přikládat hudební doprovod separátně; i když je nutno přiznat, že je to stále ještě lepší, než když jinak vysoce záslužné sbírky Uhlandovya Simrokovy přinášejí jen pouhá slova, přec jen je význam písně pro duševní život zpívajících a tedy pro jejich kulturu takovýmto rozdělením na dvě poloviny vydán napospas rozmanitému zanedbávání. Konečně pak musíme pochválit i to, že pan sběratel u každé písně přesně vyznačil místa, někdy i osoby, kde a od kterých píseň slyšel. A až budeme mít před sebou vedle úplné sbírky moravských písní i onu mapu, na níž již léta pracuje prof. Šembera, abychom zjistili i ten nejdrobnější detail přítomnosti a minulosti země, pak teprve zcela přesně vynikne kulturně historický a jazykový význam tohoto přechodného terénu mezi různými kmenovými svéráznostmi slovanských národů.
Nicméně nezbývá nám, než abychom к posledně jmenovanému bodu, tedy udání pramene, nepřipojili u sesbíraných písní jedno a ještě druhé přání. Kdo zná Moravu z nejrozličnějšího pěšího putování tak důkladně jako pan sběratel, nebo i jen jako referent, tomu samozřejmě nebude zatěžko každou píseň také ihned lokalizovat. Hodnota lokálního údaje, a tím i jazykový význam písní jsou však velmi sníženy tím, musí-li být nejprve dlouze pátráno po tom, náležejí-li písně východu či západu, nížině či horám. Myslíme si však, že tento nedostatek dal by se snadno odstranit, kdyby byly v závěru jednotlivé písně sdruženy v lokálním indexu kolem rozhodujících a všeobecně známých bodů. Tím, že by takovýmto způsobem byla země rozčleněna na části, a sice nejlépe snad podle regionů shrnutých dle podobných idiomů, zvýraznil by se více přechod od jednoho svérázu k druhému. К tomu se bezmála samo odsebe připojuje splnění druhého přání, a to rozlišení písní slyšenýchobecně nebo jen v určitých krajích či jen na jednotlivých místech.Pan sběratel již beztak takovéto rozlišení písní obecných a zvláštních sám naznačil, když uvádí, kterou píseň buď v textu nebo v melodii slyšel i v jiných oblastech, takže je docela dobře možné, že vyslovujeme jako přání něco, co je i jeho úmyslem. I v tomto ohledudaly by se na závěr pomocí indexu velice snadno roztřídit takovépísně, které jsou známy i mimo Moravu, a takové, které jsou zpívány na Moravě všeobecně či jen v určitých končinách. Chtěl-li by pakpan autor ještě sestavit charakteristický nástin jazykových odlišností i krajinných podmínek písní, což by někdo jiný jen tak snadno nedokázal, získali bychom úplný přehled o kulturních svéráznostech Moravy, jak se projevují v jejích písních.Pokud se týče technického provedení, náleží nakladatelstvíplná chvála. Jen bychom rádi věděli, což se dá tak jako tak uspokojit u druhého sešitu, jaký rozsah bude mít celá sbírka.