O ceně těchto písní národních, jež morawskými nazíwáme, poněwáč jsme je po Morawě sebrali, kterých ale mnohé s nepatrnou proměnou snad i jinde se spíwají, jako písně pod jménem českých wydané i w Morawě slyšeli jest, zde pronášeti úsudek se nám zdá býti zbytečné; neboť bychom jen opakowati museli, co už jiní o podobných písních řekli. To wšak každý rád uzná, že ne ozdobami, jakými učený básník po mnohém študium své plody okrasuje, nýbrž nnelíčenou prostosrdečností chvály nabývají. Sbírka ta nepodobá se nákladné zahradě, do kteréby zběhlý zahradník dalkých končin swěta divy přírody snášel, je důwtipně a se mnohým uměním chowal; než podáwámw kytku polních kwítek, jak je sama pouhá příroda mezi spěvu milowným lidem našim wywedla. I polní kwítko často lbou vůní a lesknoucími se barwami znatelům obdiw vynutí, a bez chlubnosli Čech i Morawan písně národní swé mohou po boku stawěti písním podobným národu kteréhokoli.
Žádalo se, abychom wšechny písně hanácké po sobě, slowácké opět po sobě a t. d. sestawili; ale těžko jest meze našich podnářečí udatiti wěrně. Na hranicích uherských bydlící Morawan sluje Slowákem, ale ne zúplna, a ne wšechno řjká lak gako Slowák uherský, a rozdílůw mezi tím a oným přibýwá skoro na každau hodinu cesty. U samých hranic uherských prawí se: najmakssí, ňésu, mohel, bol, wychadzám, preháňam, na weži wysokej, rebrík , radost, dussa, koňa.
Jdi jen několik hodin od hranic, uslýšíš arci ještě: na wysokej, rebrék, radost, dussa, dussu, koňa i ale místo neypředněji uwvedených říká se; najměkssí, nesu, mohl, byl, vychádím, proháním. Jdi nemnoho dále, najdeš najměkssí, wěži; stratí se li rebrík, pak i wychádím, ustupíce slowům rebřík neb řebrík a wycházím. Postup zase as o mílu cesty, uslyšíš řebřík, a tak se ti z wýše uwedených spůsobůw ztratí tu jeden, tu zas jeden, až naposledy přijdoucímu ti k samým hranicem českým nezbude ze wšech hořejších nic než dussa, dussu, koňa, ba i to v několika wesnicech ustoupilo před českým dusse, dussi, koně, a ze rebríku udělal se žebřík.
Podobně se ti powede, wyjdešli od hranic polských. Tam místo u (ne na začátku nýbrž na konci slow k. p. rukú, něsú) mají ó, kterému jakés polowičaté n přiwešuju, ale tak, že polské ą (reką , niesą) už není zcela. Ten příwěsek, čím wíc se Hané blížíš, tím wíc se ztemňuije; ale i na Hané, kdež owšem na n už ani připomenut nebudeš, uslyšíš přede něco wíce než pouhé ó, jakýs leniwý dech, který ti wěštiti může, že brzo slyšeli budeš ou. Sám Hanák, jestli, jak se někdy při leknutí neb jiné wášni stáwá, wykřikne hóří, ó, Bóže! prodloužené toto ó o něco jinak pronese nežli ó we swém kóřé, rukó, nesó. Jsou místa, kde, powíli ti obywatel něco o své ruce, ty řekneš, žes slyšel rukó, a twůj towaryš se bude hádati, že to znělo rukou, ať zamlčíme, že nékterý učitelek sweden písmem žákům předříkáwá ruka-u jako we, Augustýne.
Jak se mění ú, ó, ou tak též ý, é, ej we pohlawí muzkém k. p. milý, milé, milej pán, též we pohlawí ženském ej na hranicech uherských, polských a slezkých, é okolo Hany, pak opět ej neb ý na hranicech českých, k. p. milej, milé, milý neb opět milej paní.
Zkrátka řeč slowanská w Morawě jest ustawičný přechod od jednoho ke druhému nářečí, a často se dvoje setká w dědině jedné, tak že i tentýž člowěk jednou řekne milej paní po druhé milý paní. Není teda diwu, že we prostonárodních písněch obzwláště v rýmech gramatická důslednous nepanuje, a proto jsme do rozdělení nich na hanácké, slowácké, podhorácké a t. d., se ani nepustili. Čili jsme už k wůli najmakkssí, najnekssí, najměkssí, nejměkssí, nejměkčí měli dělati patero nářečí? Kde wládne ú, drž čtenář píseň za slowáckou, kde ó, pomysli, že slyší, Hanáka, a chceli, může také uznati, že řeč spisowná owšem někdy nad domácí někdy zwítězuje, ale hned zas domácí zwyk o přednost se hlásí, obzvláště a nejdále při tom, při čem rozum na swé straně má, k. p. koňa jednoho, koně dwa; růža jedna, růže mnohé.
Nápěwů čili melodií podáwámc jen 94; neboť se nám nepowedlo wíc jich slyšeti zúplna, a s neúplnými by nikomu poslouženo nebylo. Ku kritickému rozbírání jich pomazáni se necítíme, ale ony tuším samy za sebe mluwějí. Či může bolesť něžná něžněji spěwem wynořena býti než se tu při písněchi 79 a 115 stáwá? neb zdaliby newyznal i Mozart, že we 75 a 171 srdečný žel wyjádřen jest? Nápěw k číslu 55 jewí lahodu s radostí spojenou, jakoby nám děwinka ten obraz ukazowala. We č. 94 neníli charakteristické to trojí; opakování prwního taktu, a neneseli se nápěw celý, jakby pohledal milenec na krásit čarownou swé děwečky ? — Přiměřenějšíhoho nápěwu prostonárodního než k písni 59 snad sotwa najíti se dá. Jenom w málo tonech měkkých, žalostných chodí ten spěw rowně jak ta útlá osiřelá dušinka celá zajatá toužením maminku a tatinka. — Když jsme nápěv ke č. 145 ponejprw (v Hodějicech u Slawkowa w nepatrné chaloupce) slyšeli, zdálo se nám, jakobychom se byli do wyšších krajin octnuli. Jaký to začátek měkkým tónem а konec! a to při loučení newěsty od rodičůw. Smutná je napřed (měkký tón), ale už cosi radostného pohráá we srdci jejím (proto už we prostředku jako by chtěla přejíti do jasného), až pak na konci se rozplyne w nejlibějším toku do jasného tónu durowého. — Podobně se nám líbí: „Za najpřední stól“ kterou jsme u Rousinowa slyšeli.
Majli nápěwy ty zwláštní znak slovanský? a který jest ten? Ton měkký owšem Slowani neywjc si libujou obzwláště w písněch, we kterých bolesť, žalost slowem touha se jeví; a wšak je dost i těch písní, které wyznačujou žalost tónem jasným jako číslo 1, kde hned při prwním poslechu bolesti wnímati jest a wěstiti, že ubohá děwinka w Dunaji utone. Celý duch nápěwu a jeho rytmus hudebný, nímžto se nese, k wynoření žalu přispívají, — Který teda je znak slawistmu w nápěwech? Jako w písních slawismus přechodem ode přírody ke srdci znáti se dáwá, tak i w nápěwech jakýsi přechod Slowanům se líbí. Málokterý ostáwá w tónu počátném, welmi často do jiného přechází, k. p. we 2. 4. 5. 9. 34. 60. 62. 70. 72. 79. 95. 106. 116. 120. 125. 144. 149. 150. 153. a t. d. nevyustějí z měkkého do jasného we prostředku, a potom končí opět měkkým.
Poněwáč pak takový lyrický přechod nejenom w nápewech tuto podaných nýbrž i w jinýchh slowanských pozorowati se dá: stanowujeme se na tom, abychom znak charakterický slowanských nápěwůw w tom řečeném přechodu nacházeli, a jasnou měkkost) (mollezza dura) nazwali.
Myslíme také, že pilnému študowání těch nápěwůw naši hudebníkowé oddati se musejí, majíli nápěwy na písně k. p. pana Čelakowského národního genia rowné obradowati jako samy ty písně.
W Brně 14. listopadu 1832.
František Sušil: Moravské Národní Písně. Brno 1835- s. I-VI a 7: Předmluva