První sbírka lidových písní moravských dála se z vyššího nařízení. „Společnost přátel hudby rakouského mocnářství“ ve Vídni pojala krásný úmysl sbírati po všem mocnářství lidové písně a tance i jejich nápěvy. R. 1819 lantkrabě z Fürstenberka, tehdy předseda zmíněné společnosti, obrátil se s žádostí na nejvyššího kancléře Fr. hraběte Sauraua, by takové sbírky po všech korunních zemích konati nařídil. Vyhovuje této žádosti nejvyšší kancléř přípisem daným ve Vídni dne 24. ledna 1819 obrátil se ku všem náčelníkům vlády, žádaje jich „co nejsnažněji za spolupůsobení v podniku tomto jak pro hudbu a básnictvo, tak i pro poznání národní povahy, řeči a kulturních dějin veledůležitém“.
Dle přání společnosti měly se sbírati:
1. světské písně s nápěvy toliko pro jeden hlas,
2. příslušné k nim texty jak možná nejúplnější, s poznamenáním, ve které krajině se hlavně zpívají.
3. Nápěvy národních tanců, jmenovitě takových, které se provozují na svatbách, slavnostech pohřebních a p.,
4. písně církevní, jež se ze starých dob zachovaly. Mimo to
5. měli se pojmenovati odborní znalci, s nimiž by Vídeňská společnost mohla vstoupiti v přímé dopisování.
Obdržev tento přípis nejvyššího kancléře, tehdejší gouverneur Moravy a Slezska Ant. Bedřich hrabě Mitrovský obrátil se přípisem ze dne 24. března 1819 nejprve k prof. Jos. Meinertovi a k Fr. Ant. hraběti z Kolovrat Libšteinskému, nejvyššímu purkrabí království Českého o radu, kterak si v té věci počínati. Josef Jiří Meinert, bývalý professor aesthetiky a filologie na Pražské universitě, žil tehdy na odpočinku na svém statku Bartošovicích u N. Jičína, sbíraje bedlivě v tak zvaném Kravařsku národní písně, pověsti, zvyky a p. R. 1817 vydal „Fylgie, alte deutsche Volkslieder in der Mundart des Kuhländchens“. Od něho tedy hr. Mitrovský hodlal se poučiti, jakým způsobem on sbíral, a který nejvhodnějsí způsob v té věci by se doporučoval, žádaje zároveň, aby mu jmenoval některé osoby k takovému sbírání spůsobilé.
Ve své odpovědi ze dne 9. dubna 1819 prof. Meinert pouka zuje nejprve k obtížím s takovou prací spojeným. Ostatek odkazuje ku předmluvě svého díla, v níž vyložil, jak si v té příčině vedl. Co se tam dálo v malém, může prý se i tu díti ve velkém rozměru. Odborných znalců hudebních že na venkově není, on sám, chtěje míti nápěvy ku svým písním sepsány, že si musil přivésti z Vídně ředitele hudby Keye. Dále radí, aby společnost Vídeňská rozeslala po všem mocnářství podrobné programy a návody tištěné a mimo to sama si hleděla vycvičiti spůsobilé spolupracovníky. Konečně slibuje svou i dotčeného Keye pomoc. K nejvyššímu purkrabí království Českého hrabě Mitrovský obrátil se proto, že „země jemu podřízená jest hlavním sídlem hudby“, pročež prý zajisté i jemu podobné úlohy se dostalo. Načež hrabě Kolovrat dne 1. dubna 1819 odpověděl, že pozval všecky krajské hejtmany a Pražského hejtmana městského, on by skrze podřízené sobě komisaře působili na národní učitele, tento, by hudební umělce a ochotníky za pomoc a přispění požádal.
Dle těchto rad a pokynů hrabě Mitrovský praesidialním listem ze dne 16. dubna 1819 oznámil nařízení nejvyššího kancléře všem krajským hejtmanům na Moravě a ve Slezsku, metrop. kapitole Olomoucké, biskupu Brněnskému a kapit. generálnímu vikariátu ve Frýdku, žádaje všech velmi důtklivě, aby se ve smyslu onoho nařízení co nejvíce vynasnažovali. Druhým pak přípisem ze dne 28. července 1819 nařizuje, aby se veškery sebrané látky posýlalo po
dvou exemplářích, z nichž jeden se zašle Vídeňské společnosti přátel hudby, druhý uloží se ve Františkově musei v Brně. I dále se p. gouverneur velmi horlivě staral o náležité provedení daného nařízení, upomínaje liknavé a projevuje svou nelibost těm hejtmanům, jichž zásylky příliš hubeny byly.
Znenáhla poscházely se příspěvky ze všech skoro krajů Moravy a Slezska, zavírající v sobě písně české i německé, církevní i světské. Přispívatelé byli rechtoři a někteří knězi. Také známý vlastenec moravský J H. Galaš přispěl svou hřivnou podobných věcí, jaké má ve své Muse Moravské. Krajští hejtmani stěžují si skoro všichni na nedostatek jednak příhodné látky, jednak spůsobilých sběratelův. Tak Hradišťský hejtman posýlaje dosti skrovný
příspěvek z krajiny na Moravě nejzpěvnější, podotýká, že „dle zpráv z ostatních panství došlých kromě obyčejných písní kostelních není tam žádných jiných“, o čemž lze ovšem důvodně pochybovati. Okresní hejtman Těšínský přikládá ku své zásylce tento skrovničký seznam příspěvků: od rechtora Šoblíka 1 píseň, od Těšínské komory 2 písně svatební, 1 pastýřskou, 1 „horskou“ (Gebirgslied), od Karvínského rechtora Horského 2 písně, od superintendenta a. v. 2 písně adventní a od Bystřického rechtora 1 píseň kostelní. Přes to však ze všech krajů Moravy a Slezska i po takových menších větších troš kách nascházel se dosti značný počet příspěvků, jež uloženy jsou ve zdejším Musei Františkově.
První tyto sbírky lidových písní moravských zůstaly, pokud mi známo, posud nepovšimnuty. Ani Sušil nezmiňuje se o nich. Mne na ně laskavě pozorná učinil musejní kustos, p. Dr. V. Schramm, ale sbírka má tehdy už byla vytištěna. Nemyslím však, že výtěžek odtud značný bude. Pokud jsem zatím jen povrchně do příspěvků těch nahlédl, přesvědčil jsem se, že skutečné písně lidové tam obsažené, ne-li všecky, tož jistě většinou také ve sbírce Sušilově se
nalézají, napsané i co do slov i co do nápěvu mnohem lépe. Většinou pak jsou tam písně jednak církevní, vypsané z kancionálův a kostelních zpěvníků, jednak písně světské, jež původ svůj vzaly ve společnosti městské, od obecného lidu značně rozdílné. Tyto jsou asi takového rázu, jako písně, jež umístil Kollár ve druhém svazku asi svých Zpěvánek pod názvem písní městských, rechtorských a pod.
Té totiž doby, kdy nezajímala ještě politika myslí všech, i naše společnost měšťanská měla svou poesii, od poesie lidové značně odchodnou, již asi výhradně pěstovali tehdejší rechtoři. Tito byli snad také původci mnohých našich koled, z nichž toliko menší čásť má do sebe ráz čistě lidový. Ve sbírce zaslané z Kojetína Jos. Pálkou nalézáme také tři „opery“. V první napsané nářečím hanáckým vystupují osoby: Žena (canto I.), kmotra (canto II.), ožralý muž (basso); ve druhé, týmž nářečím sepsané: matka (canto), syn (alto), otec (tenore), rektor (basso I.), Landebork (basso II.) Třetí složena jest českým jazykem spisovným, a název její jest „Veritas exulans cogente Mundo et Politica“. Osoby jednající jsou: Veritas (canto), Politica (tenore), Mundus (basso).
R. 1824
Fr. L. Čelakovský požádal našeho Fr. Sušila za některé písně moravské pro svou sbírku Slovanských písní národních (vydanou ve třech dílech roku 1822, 1825 a 1827). Tím vznikla v Sušilovi myšlénka „sbírati ty perly po vlasti moravské“. První sbírku písní nasbíraných v najbližším okolí svého rodiště vydal r.
1835 (v Brně u Trasslera). Stav se pak roku 1837 professorem na bohoslovném ústavě v Brně, „uložil sobě za povinnosť v prázdninách a vůbec v dobách ode školy prázdných ve sbírání písní národních pokračovati“. Za tím účelem proputoval znenáhla nejen celou Moravu dědinu od dědiny, nýbrž i Slezsko a čásť Rakouska, kde se mluví moravsky. R. 1840 vyšel druhý svazek jeho sbírky. V letech pak 1853—1859 dovršil svou činnosť sběratelskou velkou, znova
uspořádanou sbírkou „Moravských národních písní s nápěvy do textu vřaděnými“, zavírající v sobě 1320 písní, počítajíc v to důležitější varianty.
Neocenitelné Sušilovy zásluhy sběratelské bývají u nás náležitě uznávány a chváleny, méně však se uznává a cení monumentální jeho sbírka sama, jakož zřetelně svědčí ta smutná okolnosť, že za třicet let nepocítila se ještě potřeba druhého vydání. Mimo několik filologův a hudebních skladatelův nevšímá si jí říkajíc nikdo. Ze neunavnou a nanejvýše svědomitou činností Sušilovou ne přebraný básnický a hudební poklad našeho lidu nikterak vyčerpán býti nemohl, rozumí se samo sebou. Putovalť slavný sběratel po vlastech moravských hlavně v prázdniny, tedy v dobu, kdy lid zaujat jsa nejpilnějšími pracemi polními, společných schůzek, slavností, zábav a besed nejméně si hledí, a pobýval na jednom místě poměrně přece jen na krátko, by mohl vyčkati vhodných příležitostí, jako jsou svatby, hody, muziky a p., při nichž v hojné společnosti nadšených slavnostní náladou zpěvákův a zpěvaček písně samy od sebe se vybavují z paměti, lidu. Mimo to tehdy ještě všude nové a nové písně v lidu se rodily, starší částečně vytlačujíce. Kdyby tak asi vždy po desíti letech nový Sušil do týchž končin byl zavítal, jistě by se byla sbírka našich písní už dávno zdvojnásobila.
Všecky písně v některé krajině zpívané dovede posbírati jenom spůsobilý a ochotný domorodec, kterýž maje úplnou důvěru lidu a přístup ku všem jeho slavnostem a radovánkám za každé naskytlé příležitosti delší dobu své sběratelské činnosti svědomitě se věnuje. Ale takových následovníků Sušilových dlouho se nedostávalo. Teprva r. 1873 vydal Fr. Koželuha, tehdy kaplan Rožnovský, „Kytici z národních písní moravských Valachův“ (nákladem Fr. A.
Urbánka v Praze). Sbírka tato zavírá v sobě 100 písní a má do sebe ráz společnosti, ve které původ vzala, společnosti městské.
Pravých písní lidových jest v ní málo, a ty jsou většinou všelijak znesvářeny porušeným vkusem takové společnosti; ostatní jsou známé i jinde písně kramářské a umělé české.
Touž dobou počal jsem se bedlivěji zabývati lidovým podáním moravským. Vida pak, že mnohé krásné a svérázné písně mého rodiště ve Sbírce Sušilově zaznamenány nejsou, obrátil jsem zřeteli k tomuto důležitému odvětví lidového podání. Přispěním několika ochotných pomocníků podařilo se mi nasbírati výše 400 písní, jež vydány na světlo r. 1882 nákladem K. Winikra v Brně, ve sbírce nadepsané „Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými“.
Za doplněk sbírky Sušilovy a této mé vydal r. 1884 učitel Ed. Peck nákladem svým „Valašské národní písně a říkadla s nápěvy do textu vřaděnými“, zavírající v sobě mimo hojná říkadla písní 245. R. 1883 a 1884 sbíraje po Moravě a Slezsku materiál ethnografický pátral jsem všude také po písních národních, dařilo se mi však v té příčině jen tam, kde se mi poštěstilo nalézti vzdělaného hudebníka, který by mi napsal nápěvy, neboť moje skrovné hudební vědomosti na to bohužel nestačují. A štěstí mi tu přálo. Právě v krajině ze všech moravských nejzachovalejší, kdež se národními písněmi posud hory doly rozléhají, ve Velké na Strážnicku, našel jsem pomocníka nad jiné spůsobilého, tamějšího rodáka, absolvovaného žáka Pražské varhanické školy, p. Martina Zemana. Já jsem si psal texty a pan Zeman nápěvy nejen ve Velké, nýbrž i v okolních osadách, kamž mne můj veleochotný pomocník doprovázel. Po mém odchodě p. Zeman dále sám sbíral slova i nápěvy písní a mně do Brna zasílal. Jeho přičiněním dostalo se této sbírce 358 písní,
většinou pravých to perel básnických i hudebních. Mimo to napsal horňáckou hudbu a nápěvy písní od hudcův „cifrované“ a podal mi zajímavé zprávy o pěvcích své otčiny, o zápasech hudebních, výkres a popis dud a j. Konečně prohledl vytištěné již písně, vytknul potřebné opravy a přičinil důležité varianty. Z toho zatím použito jen oprav skutečných chyb tiskových, opravené exempláře zůstanou uschovány, kdyby snad někdy v příštím století ukázati
se měla potřeba nového „opraveného a rozmnoženého vydání“, čehož dle dosavadních zkušeností není veliké naděje. V blízkém Lipově nápomocen mi byl tamější nadučitel pan M. Kotásek (31 písní), na Stráni a na Březové pan nadučitel Al. Doufalík (31 p.), na Podluží pp. nadučitelé: v Lanžotě E. Folprecht (23 písní), v Tvrdonicích F. Dušek (10 písní), v Prušánkách Jos. Dufek (9 písní).
Nadučitel v Kopřivnici u Příbora, p. Leopold Vícha, měl již dávno hotovou sbírku všech písní, které se v osadě té zpívají, i takových, jež jsou již obsaženy ve sbírce Sušilově. I půjčil mi s velikou ochotou a nezištnou laskavostí této své sbírky do Brna k volnému použití. Vybráno z ní 96 písní. Ani mé provolání učiněné ve veřejných listech k moravským vlastencům, aby mi byli nápomocni v mé práci, nezůstalo bez účinku. Jak jiného materiálu ethnografického, tak i písní sešel se mi značný počet. Tak hned v nedaleké od Brna Líšni velmi horlivě jali se sbírati p. nadučitel Fr. Mašíček a jeho syn Cyrill, bohoslovec Brněnský, jako již pro první mou sbírku byl učinil Líšenský p. farář P. Pavelka. Jest to věru zjev zvláštní a s psychologické stránky povšimnutí hodný, že Líšenský lid obchodní, kterýž většinu svého času za svým obchodem v Brně a ve světě stráví, zachoval dosud svůj původní ráz neporušený a své starodávné písně napořád v lásce chová, kdežto vzdálení světského ruchu a hluku Valaši skoro všecky z paměti je povypouštěli. Vynikající zpěváci Líšenští jsou Matěj Šlof, Václav Traurych a stařenka 80letá Apolonie Ruprechtová. Sbírka písní Líšenských jest velmi hojná, vybráno z ní zatím 139 písní.
Velepilným a přeochotným přispívatelem osvědčil se mi p. Jak. Vrbas, učitel ve Ždánicích. Mimo jiné hojné příspěvky poslal mi několik bohatých zásylek písní a koled ze Ždánic, Žarošic, Mrakotína, od Břeclavy a odj., z nichž do této sbírky vybráno 140.
Zvláštní ochotě a laskavosti p. prof. Fr. Koželuhy děkuji za sbírku „písní hudeckých“ z Bílovic, u Hradiště. Než i od jiných spanilomyslných vlastencův a vlastenek dostalo se mé sbírce větších menších příspěvků; jsou to jmenovitě pp.: Dr. Fr. Barvič, advokát v Holešově (26 p. z Karlovic), † Fr. Barvíř, správce školy v Domaníně u Bzence (6 p. z Lidečka), slečna Xavera Běhalkova v Tovačově (24 p. ze St. Hrozenkova a Karlovic), Meth. Bezděk, učitel v Čejkovicích (32 p. z Čejkovic), Al. Hrdlička, nadučitel v Nechvalíně u Kyjova (18 p. z Nechvalína), slečna M. Krejčova v H. Slatině (2 koledy), Hynek Melhuba, učitel v Bílé Lhotě u Litovle (2 p.), Jar. Neťuka, učitel v Maloměřicích u Strážnice (16 p. z Petrova), Ant. Placher, správce školy ve Vážanech u Rousinova (23 p. z Vážan), Em. Sahánek, nadučitel v Nezamyslicích (3 koledy z Rožnova), K. Urbášek, učitel ve Stavěšicích u Kyjova (3 p. ze Stavěšic).
Nebožtík Dr. S. Vašátko, jeden z nejlepších znalců lidových písní všech kmenů slovanských, poslal mi značný počet písní, zvláště pak hojně nápěvných variantů ke sbírce Sušilově. Z písní těch hodilo se mi však toliko 7; varianty zůstanou uschovány, kdyby snad někdy dojíti mělo na nové vydání sbírky Sušilovy. Když sbírka již dotištěna byla, poslal mi 130 písní pan Fr. Červinka, nadučitel v Prusenovicích u Holešova. Také pp. Alois Doufalík a C. Mašíček od té doby ještě nové písně zaslali. Zvláštními díky zavázán jsem p. Lvu Janáčkovi, učiteli hudby při zdejším ústavě učitelském, vynikajícímu znalci hudebnímu, kterýž; si neobtěžoval přehrávati mi všecky písně na piáně a mně takto pomáhal vybírati, co se do sbírky hodilo. Písně textem i nápěvem
úpadkové vybrakovaly se a odložily. Takových písní všecky skoro příspěvky větší menší počet obsahovaly, a jest jich všech se tři, čtyři sta. Pro historické i psychologické studium zpěvu národního byly by právě tyto písně nemálo důležitý; než otiskovati je bylo by na ten čas přepychem.
Při pracné korrektuře not nápomocen mi byl se zvláštní ochotou p. Jan Schwarz, býv. ředitel zdejšího ústavu slepých, a po jeho odchodě z Brna p. P. Al. Slovák, představený zdejšího semináře, začež jim buďtež díky nejupřímnější.
Abych se konečně také o sobě zmínil, tu aspoň zásluhu smím si sobiti, že bez mého přičinění výše 1500 písní bylo by upadlo v jisté a neodvratné zapomenutí. Ostatně, kdo se kdy podobnou prací zabýval, uzná rád, že i samo pořádání takové sbírky vyžadovalo nemálo času a píle.
V Brně dne 1. prosince 1889.