Lidová píseň

Etnografické regiony Moravy

Obsah

Přehrát video

Slovácko

  • Dolňácko (označení až ze začátku 20.století)
    • Uherskohradišťsko (někdy se zvlášť vymezuje Napajedelsko)
    • Kyjovsko
    • Ostrožsko, Strážnicko, 
      Veselsko (Moravsko-písecko, Bzenecko)
  • Uherskobrodsko (dříve Záhoří nebo Zálesí, někdy jako součást Dolňácka)
  • Moravské Kopanice (někdy jako část Uherskobrodska)
    • Starý Hrozenkov, 
      Vápenice, Vyškovec 
      a       Žitková
    • Březová a Lopeník, Strání
  • Horňácko (dříve jako část Moravských Kopanic)
    • Velká nad Veličkou, Javorník, Kuželov,
      Hrubá Vrbka, Malá Vrbka, Lipov, Louka, Súchov,
      Vápenky a Nová Lhota
  • Podluží
  • Hanácké Slovácko (někdy jako samostatná oblast)
  • Luhačovské Zálesí (někdy řazené pod Valašsko)

Valašsko


  • Severní Valašsko
    • Frenštátsko
    • Rožnovsko
    • Valašskomeziříčsko 
  • Střední Valašsko
    • Vsacko horní
    • Vsacko střední
    • Vsacko dolní
      • Vizovicko
      • Zlínsko
  •  Jižní Valašsko
    • Valašskokloboucko

Etnografické regiony Slovácka

Slovácko je rozsáhlá národopisná oblast jihovýchodní a jižní Moravy. Dříve bylo nazýváno Moravské Slovensko. Tento název byl změněn na Moravské Slovácko, dnes je užíváno označení Slovácko. Tato oblast je ohraničena Ždánickým lesem, Chřiby a Bílými Karpatami na moravsko-slovenském pomezí. Patří k nejbohatším folklorním oblastem republiky. Středem protéká řeka Morava, na jihu tvoří hranice řeka Dyje. 1 Působí zde velké množství národopisných souborů, od amatérských až po soubory na značné vysoké úrovně. Lidové zvyky jsou zde stále rozšířené, živé nebo nově oživované. Velmi oblíben je zvláště zpěv, lidová hudba a tanec. Také 8 z 10 vinařských oblastí Moravy je na území Slovácka. Není žádnou výjimkou nošení tradičních krojů, zvláště při svátečních příležitostech.

Je zachováno cca 27 typů krojů. Ženské kroje na Dolňácku se vyznačují širokou a krátkou sukní, bohatými barevnými výšivkami. Mužský kroj charakterizuje malý klobouček, zdobeny pery nebo stuhami. Některé kroje se vyskytují s drobnými obměnami v několika obcích, jiné, např. kroj vlčnovský a vracovský se vyskytují pouze v domovské obci.

Typické je rovněž slovácké nářečí. V jižní části splynuly např. znaky y/ý  s i/í, místy se nevyslovuje písmeno „l“ jako neslabičné, (tak např. chalupa se vysloví jako „chaupa“). V některých oblastech sousedících se Slovenskem užívají zvratného zájmena sa namísto se nebo nevyslovují souhlásku ř.

Národopisu Slovácka se věnuje intenzivně Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy (skanzen) ve Strážnici nebo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti.   Na Slovácku se lidové písně zpívají jako jedno nebo dvojhlasé. Méně častý je trojhlas.

Slovácko se dělí na několik částí (regionů nebo subregionů). Jedná se o Dolňácko, (dělené dále na několik subregionů), Horňácko, Moravské Kopanice, Podluží a Luhačovické Zálesí. Hranice těchto oblastí nejsou přesně definovány, místy se písně i tance vzájemně prolínají.

Dolňácko
je v podstatě území podél řeky Moravy, od Napajedel až po Hodonín. Přesná definice se v jednotlivých pramenech mírně liší.  2  V období mezi válkami však se jeho označení vžilo a zdomácnělo. Jeho významné části tvoříHradišťské Dolňácko, Strážnické Dolňácko aKyjovské Dolňácko, na které navazujePodluží (okolí Břeclavi). 3 Slovácko tvoří je cca 100 obcí. Architektura menších obcí je charakterizována jako uzavřená zástavba, kolem centrální komunikace, s rozšířením které tvoří náměstí.

Kroj na Slovácku se postupně vyvíjel. Z původně bílých, lněných kalhot postupně vznikly zimní soukenné kalhoty (nohavice), barvy černé, tmavě-modré, na Podluží červené. Krpce postupně nahrazovaly vysoké boty, (čižmy), mnohdy bohatě zdobené. Vývoj krojů obecně kopíroval dostupnost textilních výrobků, pláten a suken a um a pracovitost krejčích a obuvníků.

Tance na Dolňácku se řadí k východnímu hudebnímu stylu, pro který je charakteristický větší počet písní, které se k jednomu tanci předzpěvují. To platí především pro točivé tance, jež se liší podle subregionů. Na Uhersko-hradišťsku a v okolí Veselí se téměř v každé vesnici tančí rozdílně párový tanec dříve nazývaný sedlácká, nyní se užívá názvu sedlcká. Podle obcí jsou tomuto tanci dávána jména, „boršická“, „hucká“, atd. Charakteristickým tancem v okolí Strážnice je párový točivý tanec důstojného rázu, danaj. Na Kyjovském Dolňácku se zase tančí skočná. Oblíbeným mužským tancem je verbuňk, který nabyl v každém slováckém subregionu osobitý styl. Figurální tance na Slovácku nedosáhly takového počtu a obliby jako v jiných oblastech, např. na Valašsku.

Dolňáckou muziku významně ovlivnili primáši cimbálových muzik některých subregionů. K nejznámějším patří strážnický Slávek Volavý, Jura Petrú v Kyjově a Jaroslav Staněk v Uherském Hradišti, které můžeme slyšet v nahrávkách na mnoha hudebních nosičíc

Horňácko
je malá, ale velmi významná národopisná oblast na úpatí Bílých Karpat, sousedící se Slovenském. Čítá jen 10 obcí, jeho centrem je Velká nad Veličkou. Dříve bylo Horňácko řazeno k regionu Kopanickému. Nápadně se odlišuje od ostatních oblastí Slovácka. Kroje, zvyky, dialekt, tance i písně se zachovaly v původní podobě mnohem více než v jiných regionech. 4 Kroje jsou skromnější než na Dolňácku. Vzhledem k mnoha studentům, kteří jezdili na studia do Brna, je horňácký kroj i horňácké písničky v Brně velmi oblíbené a rozšířené. Přispěli k tomu značnou měrou významný moravský etnograf Prof. PhDr. Dušan Holý, DrSc. a Prof. MVDr. Luboš Holý, DrSc., zpěvák, který velké množství písní horňáckých a slovenských s Brolnem i jinými muzikami natočil.

Podluží
je jižní část Slovácka, vymezená soutokem řek Dyje a Moravy, mezi městy Hodonínem a Břeclaví (nebo spíše Břeclavú). Je to kraj rovinatý, s mnoha vodními plochami řek, rybníků a močálů v lužních lesích (odtud název). Jde o kraj bohatý, čemuž odpovídá i kroj, kraj vinorodý a tím i zákonitě zpěvný. Typické jsou podlužácké písničky, s mnoha slokami, zpívané ve dvojhlasu, často smíšeným párem. Hlasový rozsah a kvalita tónu jsou nápadně vyšší než v jiných regionech. Architektura se vyznačuje např. tím, že před domky jsou předzahrádky nebo i žudra, mnohdy zdobená slováckými ornamenty. Z význačných interpretů nelze nevzpomenout slavná dueta Boženky Šebetovské a Jožky Severina. Význačným primášem na Podluží byl MUDr. Josef Kobzík, vedoucí souboru Břeclavan.

Luhačovické Zálesí
je oblast v okolí lázní Luhačovic, sousedící s Valašskem a Hanou a Slováckem. Zde došlo k střetu kultury nížinného Slovácka a Hané s kulturou horského typu na Valašsku. Syntézou těchto vlivů došlo k zajímavé a osobité kultuře této oblasti. Oblast vymezil prof. Antonín Václavík,5 etnograf a zakladatel muzea Luhačovického Zálesí v Luhačovicích. Protože jde o kopcovitou krajinu, obyvatelstvo se živilo dobytkářstvím, ovocnářstvím a zpracováním dřeva. V Muzeu vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici je zachováno několik typických domů z této oblasti.stevci užívali také píšťal harmoniky nebo i houslí. Později tvořila muziku hudecká sestava, tj. dvoje housle, basa a klarinet. Později byla nahrazena dechovkou.

Moravské Kopanice
leží na hranici se Slovenskem, ohraničena kopci Bílých Karpat. Izolace jednotlivých obcí přispěla velké zachovalosti krojů, zvyků a písní. Písně i dialekt jednotlivých obcí se liší. Obyvatelstvo se živilo pastevectvím. Kopaničářské kroje ze Starého Hrozenkova mají bohatě vyšívané tmavé vesty, mají světlé nohavice, místo holínek najdeme krpce. Muziku nejprve zastávaly gajdy, které postupně nahradila malá hudecká muzika, složená ze dvou houslí a malého kontrabasu. Nejznámějším tancem je mužský tanec Podšable, ze Strání. Ze Slovenska přišel pravděpodobně Kopaničářský čardáš.

­­­­­­­­­­­­­­­­­­1 JANČÁŘ, Josef a kol.: Lidová kultura na Moravě, Ústav lidové kultury ve Strážnici, a vlastivědná společnost v Brně, Svazek 10, 2000, s. 18.

2www. Stránky Foklorního sdružení české republiky, archiv FoS. /encyklopedie/

3Ottova encyklopedie, Česká republika 3, Památky, Lidová kultura, Sport. Ottovo nakladatelství, Praha 2006, s. 355

4 FROLEC, V., HOLÝ, D., JEŘÁBEK, R.: Horňácko Život a kultura lidí na Moravsko-Slovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat., Nakladatelství Blok, Brno 1966.

5 VÁCLAVÍK, A.: Luhačovské Zálesí, Praha, 1930.

Interpretace lidové písně

První podmínkou dobré interpretace je poznání ovzduší, z něhož se píseň rodila a v němž žila. Chceme-li zpívat dobře, pak musíme v prvé řadě pochopit všechny popudy, nálady, krátce všechny okolnosti, které vedly invenci tvůrce, ale též dotvářejícího pěvce – nositele. Většina lidových písní jsou písně táhlé. Jejich místo i funkce je zpravidla venku, v široké přírodě. Příznačným rysem takových písní je jejich nosnost. Písně v přírodě se chtějí dostat co nejdále, chtějí překlenout hory i doliny. Pro interpretaci je charakteristický rovný zvučný tón, který jim propůjčuje nosnost a dálku. Jak je máme zpívat? Především „zpívejme přirozeně, nehledaně, bez zbytečného pathosu, nekřičme, což vše lze shrnout v jediný požadavek: zpívejme prostě! Lidový zpěvák neví nic o vokalisaci, a přece je každé jeho slovo naprosto srozumitelné, neslyšel nikdy o kantiléně, a přece ji mistrovsky sklene bez trhliny, nemá potuchy o Iegatu a přitom zpívá v ideálním legatissimu. „* (Karel Plicka, Český zpěvník, str. 355) Dodržujme rytmické členění a dbejme, aby vyzněly táhlé, nosné tóny na konci frází! Nesnažme se je přiodívat do běžné dynamiky! Je pro ně stejně tak cizí jako přesně odpočítávané a dosud namnoze běžné úzké členění do taktů. Proto je užito v některých zápisech nepravidelných proměnných metrických celků, aby při reprodukci nenabyla píseň nepřirozené a nepravdivé podoby.
Dívčí táhlé písně nemají sice na Slovácku vyhraněných rejstříků valašských „helekaček“ nebo horských rejstříků slovenských, ale i pro ně platí, co už bylo řečeno.

Mnoho táhlých písní je i při jejich interpretaci ponecháno v prostém dvojhlasu,

zřídka trojhlasu bez hudeckého doprovodu. 

Je tomu tak proto, aby byla ponechána pravdivá skutečnost. Nelekejme se sestupných kvint v některých písních. Jsou jenom výsledkem zdobných tendencí v táhlých písních, kdy si jeden zpěvák (a jenom jeden – obyčejně nejlepší tenor) dovolí na určitém místě nápěvu vystoupit nad melodii v terciích, řídčeji v sextách (na Podluží) nebo v jiných intervalech.

Spolehlivým pomocníkem při přednesu táhlých písní nám bude zčásti střídání dlouhých a krátkých vokálů.
Taneční písně jsou na Slovácku záležitostí převážně mužskou. Zpěváci – tanečníci, stojí s děvčaty v párech před muzikou. Jeden z nich začíná píseň, která zrovna vystoupla na povrch vlastního písňového pokladu. Ostatní zpěváci se přidají, hudci podchytí nápěv a opakují podle místní zvyklosti ve stejném nebo rychlejším tempu k tanci, až se ozve další zpěvák se svou písní. V jizbách nebo v hospodě zpívané taneční písně nepotřebují té šíře, dálky a nosnosti jako písně v přírodě. Jsou ohnivé, mají kus taneční hravosti, lehkosti a to všechno zase plyne v dokonalém legatissimu. Že i zde je prostý a přirozený přednes prvním požadavkem, je samozřejmé. Taneční písně se zpívají obyčejně v jednohlasu. Pokud se v úpravách objevuje tu a tam dvojhlas, jde zpravidla o nápěvnou variantu.
Velký podíl na správném znění má jistě také dodržování nářečí. Snažíme se zachovat přesné znění textu podle místních nářečí. Podceňování této složky bývá také často překážkou, o kterou se tříští snahy o dobrou reprodukci lidové písně. Neni to konečně těžký požadavek, stačí jen trochu pozornosti. Potíže snad budou s výslovností tzv. obalovaného „l“ v horňáckých a podlužáckých písních. Tedy: souhlásku „l“ vyslovujeme na rtech, takže se blíží zvukově samohlásce „u“: byl vyslovujeme jako byu, seděl jako seděu: letěl – letěu, chlap – chuap, lúka – úka (bez nárazu na počátku slova!), milá – miuá (,,u“ zde zní jako polosamohláska), okolo – okouo atd.
Nezvyklé je také nářečí v kopaničářských písních: dzievča, vodzenka, sedzi, budzece, banovac atd. Nicméně i zde se snažme o spravné čtení textů!

VOLBA TÓNIN
Volba tónin vychází z běžného hudeckého posazení, které se odedávna na Slovácku traduje. František Bartoš ve sbírce Národních písní moravských v nově nasbíraných ( 1889) píše (str. XL), že „hudci znali čtyři ,grýfy‘: horní (asi naše D-dur), prostřední (C-dur), dolní (G-dur) a uherský ,grýf‘ (A-dur)“. Z nich prý odvozovali i nejpříbuznější měkké tóniny. S těmi původními hudeckými tóninami se setkáváme na místech živé hudecké tradice dodnes ve Velké a v Hrubé Vrbce na Horňácku. Nejběžnější a nejvíce používané jsou dvě: C-dur a D-dur pro jejich vysokou polohu, neboť zpěv, zvláště při písních tanečních, je na Slovácku záležitostí téměř výlučně tenorovou. Písně plynou ovšem stále v jedné a téže tónině, zpravidla v C-dur, pokud se odvážnější zpěvák nerozběhně do vyšší D-dur, nebo pro příliš vysokou polohu písně nesestoupí do G-dur. Do původní C-dur se ale zase po několika písních zpěv vrací.

HRA JEDNOTLIVÝCH NÁSTROJŮ
Nejdůležitější místo má v hudecké muzice první hudec nebo, jak jinak říkáme, primáš. V jeho hře jsou charakteristické především „cifry“, t. j. ozdoby kolem nápěvu, které tvoří nebo přinejmenším spoluvytvářejí hudební dialelekt určitého kraje. Druhý hudec doplňuje zcela přirozeně a prostě jeho hru s tendencí melodickou a harmonickou. Pištělák – klarinetista má funkci především zdobnou. Nedrží se tolik nápěvu jako první hudec, často od něho odbíhá, aby přibarvil „kontry“, ale znovu se k němu v obalných tónech vrací. Jindy se odváží na místo prvního hudce a přebírá v „cifrách“ nebo prostém nápěvu vrch.
„Kontry“ (t.j. první a druhý „kontráš“ – zde většinou viola) s basou tvoří rytmický a harmonický základ muziky. Nejautentičtější jsou v horňácké taneční muzice, kdde je použito dvouosminového svázaného smyku s hlavním důrazem na sudé osmině.
Jinak je tomu například u tanečních písní dolňáckých nebo podlužáckých. Zde je doprovod jiný, jak jej vyžadují taneční písně, které byly už dávno v těchto místech přetaveny vlivem dechových muzik. Ty sem pronikaly již na počátku minulého století a vtiskly písním nápěvný i rytmický charakter, podatně jiný než jaký mají například písně horňácké.
Cimbál pomáhá zčásti nápěvu písně, odkud se uchyluje k rozloženým širším i kratším běhům a zároveň podporuje přízvuky „kontrášů“.
U verbňků je dvojí hra. Počínají v pomalém tempu, zpravidla se zpěvem, odkud se rozbíhají do vlastního tance stupňovaným tempem. Přechod se děje buď postupným zrychlováním po druhé, třetí strofě nebo náhlým zrychlením.
U táhlých písní neoplývá hra prvního hudce tolika ciframi a soustřeďuje se více na zpěvnost melodie, která volně poletuje nad kratšími i delšími smyly, frázovitě členěnými v „kontrách“ a base.

POUŽITÁ LITERATURA
František Bartoš: Národní písně moravské v nově nasbírané. V Brně 1889, Bartoš II
František Bartoš, Leoš Janáček: Národní písně moravské v nově nasbírané. Česká akademie věd a umění. V Praze 1901, Bartoš III
Vladimír Klusák: Slovácké písně s hudeckým doprovodem, Naše vojsko 1952

Co je folklor (folklór) a folklorismus

Folklor (nebo také folklór – obojí je dle pravidel spisovné češtiny správně) je označení pro osobité hudební, slovesné, taneční a dramatické projevy kultury skupin obyvatelstva, např. venkovského nebo městského. Někdy je k folkloru zahrnována i lidová výtvarná kultura. Studiem folkloru se zabývá folkloristika. O udržování místních kulturních zvyklostí se často starají tzv. folklorní soubory. Lidová slovesnost tvoří jen část folkloru.

S nástupem moderní techniky bylo již méně prostoru pro vlastní lidovou tvorbu, vznikla však lepší možnost, jak folklorní zvyky a lidovou tvorbu dokumentovat. Lidové písně a tance a zvyky motivy z venkovského prostředí se stávaly něčím novým a budily stále větší zájem a začaly být považovány za národní dědictví.  Folklor sloužil jako významná inspirace pro řadu našich největších umělců (např. Antonín Dvořák – Rusalka, Leoš Janáček – Liška Bystrouška).

Folklorismus je fenomén nebo disciplína, ve kterém se jedná přenášení jevů lidové kultury z původního života do jiného kontextu, mnohdy s novými funkcemi (Pavlicová, M. a Uhlíková, L., 2000). Do folklorismu řadíme využívání lidové písně, lidové hudby, tance, slovesných projevů ale i uplatnění výtvarných prvků, kam lze zařadit užívání lidových krojů, výtvarné prvky, i lidová umělecká řemesla. Folklorismus čerpá z řady oblastí lidové kultury, je složkou sociální komunikace, naplňuje vnitřní tvůrčí potřeby života dnešního člověka.

V prvé polovině 20. století byl folklor (zpěv, tance, zvyky) provozován ve venkovském prostředí, více méně spontánně. Po úspěchu Národopisné výstavy českoslovanské vznikla řada regionálních slavností, např. Slovácký rok v Kyjově, Hanácký rok v Přerově nebo Valašský rok v Rožnově pod Radhoštěm). V této době vznikla řada Slováckých krúžků. Ve druhé polovině začala převažovat zájmová a umělecká činnost. Po válce, v 50. letech došlo ke zneužívání lidového umění k ideologickým cílům. Byly skládány i nové písně (Anežka Gorlová), folklorní taneční soubory tvořily nová stylizovaná pásma, kde např. vystupovali družstevníci na traktoru. V tomto duchu se nesla i Soutěž tvořivosti mládeže, kde ideová náplň převažovala nad uměleckou. Navzdory tomu se podařilo v roce 1955 uskutečnit na Spartakiádě vystoupení s 12 000 krojovanými účinkujícími.

Od 60. let se začala odlišovat činnost vesnických (autentických) folklorních skupin od městských souborů, u kterých se začaly rozvíjet jevištní formy činnosti. Toto rozdělení bylo později realizováno např. na Strážnických slavnostech, kde oba tyto směry byly prezentovány v samostatných programech. Podobně i v soutěžích byly tyto směry hodnoceny v různých kategoriích.

Lidová píseň

O lidové písni Leoš Janáček napsal:

V lidové písni je celý člověk.
Kdo roste z lidové písně, roste do celého člověka.
Lidová píseň má jednoho ducha,
protože má toho čistého člověka s neočekávanou kulturou.
Lidová píseň váže národ a všechno lidstvo, v jednoho ducha,   
v jedno štěstí, v jedno blaho. 1

Lidová píseň je hudební útvar, u kterého dnes neznáme autora.  Lidová píseň je popisována jako hudební a básnický útvar lidu, v němž vznikly a mají vždy podstatné rysy hudebnosti národa, jemuž náleží. 2 Podle jejich charakteru je můžeme dělit podle nejrůznějších kriterií: na lyrické a epické, písně zpívané při práci (např. na pastvě, při senoseči, sklizni obilí, při vinobraní, nebo draní peří), nebo naopak spojené se slavnostními příležitostmi (svatby, narození dítěte, dožínky, hody, fašang, jízda králů nebo při tanečních zábavách).  Mnoho písní je spojeno s odvody na vojnu a s vojnou. Zvláštní kapitolu by pak mohly tvořit koledy a písně velikonoční. Pokud jde o formy lidové písně, jedná se již známé jednodílné až třídílné písňové formy. Texty lidových písní jsou vytvořeny v místním dialektu. Tato skutečnost někdy komplikuje jejich interpretaci mimo region.

Po středověkých začátcích (doba husitská) se prudce rozvíjela v období baroka. Do písní lidových pronikaly i prvky chrámové hudby. Oblíbené byly i písně kramářské, produkované při jarmarcích a poutích.

Slovácké lidové písně,nazývány také písněmi vokálního typu, se značně odlišují od písní českých. Písně jihovýchodní Moravy (slovácké a valašské) jsou popisovány také jako písně východního okruhu, které jsou ovlivněny písněmi zemí tzv. Karpatského oblouku, kam můžeme řadit písně slovenské, rumunské, slovinské i maďarské. Slovácké písničky mají větší podíl písní mollových. Častější je výskyt církevních tónin nebo jejich částí. Převažující je 2/4 takt. Počet taktů není omezen na násobky 4 a 8.

České písně(zvané také instrumentálního typu) bývají obecně jednodušší, mají pravidelnější počet taktů. Častěji je užíván 3/4 a 6/8 takt.  Mollové písničky se vyskytují v Čechách méně často, stejně jako harmonická vybočení. U českých písní, patřících k tzv. západnímu okruhu, cítíme výrazné vlivy umělé hudby a vlivy německé.

Zlidovělé písně3 jsou ty, jejichž autor je znám a které dosáhly mezi lidmi všeobecné obliby. Jejich forma bývá stejná jako u písní lidových. Některé zlidovělé písně jsou zaznamenány také ve sbírkách hanáckých písní Jana Poláčka. Málokdo již zná autory písně Škoda lásky, Pod jednou střechou nebo Jetelíček u vody. Zlidovělými se stávají také některé písně trampské.

Znalost písní u nás. Definice a historický význam národních písní jsou popsány v mnoha pramenech.  Dnes pod pojmem národní píseň cítíme písničky, které zná, nebo by měl znát, celý národ, bez závislosti věku a na regionu, kde bydlí. Patří sem i hodně písní zlidovělých. Najdeme je ve školních zpěvnících, jsou zpívány ve škole, někdy i doma. Skutečnost je bohužel neoptimistická, skromnější a smutnější. Znalost písní, a to jakýchkoli, se prudce snižuje co do jejich počtu i znalosti textu. S rozvojem audiotechniky, která obecně omezuje zpěv, se očekává ještě špatnější vývoj. Do kategorie, všeobecně známých („celonárodních“)se dostalo mnoho písniček slováckých. Problémem je, někdy nesnadný dialekt, často špatně používaný. Mnohé z lidových a národních písní interpretují také hvězdy pop-music, někdy výborně, jindy mohou k interpretaci vzniknout výhrady.

Lidová píseň a její zdroje

Odkud vlastně známe lidové písničky? Lidové písně známe od rodičů a trochu více od prarodičů. Něco málo jsme se přiučili ve škole. K tomu utkvělo něco z rodinných událostí, jako jsou svatby, hody, narozeniny, případně také z výletů. Tím většinou výčet příležitostí končí.

Malá část lidí se pak dostane do folklorních souborů, kdy se jejich znalosti lidových písní velmi rozšíří. U některých k tomu přibývá navíc studium literatury (zpěvníků) a častější poslech lidových písní v mediích, účastí na folklorních koncertech a festivalech, doma pak poslechem zvukových nosičů.

Ústní podání

O původním předávání lidových písní, melodie i textu, víme jen málo. Mladší se učili od starších a tak přenášeli věrně nebo méně věrně písničky, které se naučili. Později byl zapisován pouze text a teprve v další etapě pořizován notový zápis. Ústní podání je sice prostředkem jednoduchým, ale také nestabilním. Interpreti stárnou, ale také odcházejí. Nové generaci předávají znalosti písní neúplné nebo si je tato zapamatuje nepřesně, mnohdy si chybějící části doplní. Této skutečnosti si povšimli naši staří, osvícení kantoři nebo kněží a začali lidové písně sbírat a zapisovat.

1 BARTOŠ, František, JANÁČEK, Lev: Kytice z národních písní moravských, slovenských i českých. IV. vydání, Státní hudební nakladatelství, Praha 1953.

2 Ottova encyklopedie. Česká republika 3. Památky, Lidová kultura, Sport. Ottovo nakladatelství, Praha 2006. s. 336, ISBN 80-7360-456-6.

3HOLZKNECHT, Václav a kol.: Kniha o hudbě,Orbis Praha, 1962, s. 153.

Ludmila Obdržálková: Hudební doprovod lidových písní na Slovácku, Masarykova univerzita v Brně , 2014

Sběratelé lidových písní

Na Moravě působilo mnoho významných sběratelů lidových písní. V polovině 19. století nastal v oblasti lidové písně úpadek, související se změnou tradičního života venkova. V této době se řada osvícených vědců začala věnovat sbírání lidových písní. K nejvýznamnějším se řadí v Čechách Karel Jaromír Erben, na Moravě František Sušil a František Bartoš. Lidové písně sbíral i Leoš Janáček nejen na severní Moravě ale i na Slovácku Jeho sbírka písní byla vydána až posmrtně (Váša, P., 1930 -1937). Z nich čerpal inspirace pro neobvyklou melodiku jeho skladeb, pro kterou je dnes ceněn. Významní sběratelé lidových písní jsou popsáni v monografii Brouček, S. – Jeřábek, R., 2007.

František Sušil   

Narodil se v Rousínově v roce 1830, kde působil jako učitel a kněz. Již jako student jezdil o prázdninách po Slovácku, ale i po severní Moravě a zapisoval zde lidové písně. Zpočátku spolupracoval i s venkovskými učiteli, později pracoval sám. Protože hodně písní zaznamenával na farách, unikly mu zákonitě některé písně bujařejšího charakteru. Mnohdy bylo třeba citlivě sloučit několik variant téže písně. Rovněž s dialektem byly již v této době problémy. U některých písní musel být základ některých slov očištěn od koncovek, evidentně náležející do jiné oblasti. Z velkého množství zapsaných písní byla do sbírky vybrána jen část. Přesto množství zaznamenaných písní je tak velké, že ve zpěvnících mladších autorů se nachází jen málo písní, které by v jeho díle nebyly.

­­­­­­­­­­­­­­­­­­­České písně charakterizoval jako podobnější hudbě umělé, barokního základu, taneční písně mají stálejší rytmus. Moravské písně charakterizoval jako různorodější, je v nich užíváno větší počet stupnic, s větším podílem písní mollových. Také jejich rytmus je pestřejší. Pozdější sběratelé zapisovali melodie dokonaleji a věrněji.  U některých písní nacházeli i jemnější intonaci než půltónovou. Nasbírané písně vydal František Sušil v obsáhlé publikaci Moravské národní písně s nápěvy textu vřazenými. (Sušil, F., 4. vydání, 1951).

František Bartoš

Tento významný jazykovědec, pedagog a etnograf patří k významným osobnostem moravské vzdělanosti. Narodil se v roce 1837 v Mladcové u Zlína, vystudoval gymnasium v Olomouci, ve Vídni pak studoval klasickou filologii, latinu, řečtinu a češtinu. Po studiu vyučoval postupně na gymnasiu ve Strážnici, v Olomouci, v Těšíně a v Brně.  Zde se aktivně účastnil kulturního a společenského dění, byl zakladatelem Matice školské byl členem zemské školní rady, členem Matice Moravské, Filharmonické besedy a dalších. Jeho práce byly oceněny v Královské české společnosti nauk v roce 1884, byl čestným předsedou Národní výstavy českoslovanské, byl členem České akademie císaře Františka Josefa. Vychoval také řadu významných literátů např. Svatopluka Čecha, Jana Herbena. Vydal řadu příruček i čítanek, které významně pozvedly úroveň výuky českého jazyka a literatury na školách. Významné jsou jeho práce o moravských nářečích. Ve sběratelské činnosti navázal František Bartoš na dílo Františka Sušila a vydal postupně tři sbírky moravských a slezských písní s nápěvy, poslední ve spolupráci s Leošem Janáčkem (Bartoš, F. 1882, Bartoš, F. 1989, Bartoš, F. 1901). Přestože mnohé z toho, co napsal, se stalo již jen dobovým dokumentem, zůstalo toho stále dost, co z jeho bohatého díla je aktuální dodnes.6 V roce 1996 vzniklo samostatné Studijně-dokumentační středisko Františka Bartoše Muzea jihovýchodní Moravy. Vznikla také Krajská knihovna Františka Bartoše, se sídlem ve Zlíně.  

Jan Poláček

Jan Poláček se sice narodil v Jaroměřicích nad Rokytnou v roce 1896, ale brzy se přestěhovali do Strážnice, kdy také vystudoval gymnasium. Jeho studia na Vysoké škole zemědělské přerušila válka. Po válce nastoupil na právnickou fakultu do Prahy, kde promoval v roce 1924. Pracoval postupně ve Strážnici, v Uherském Hradišti a v Brně. Zde pravděpodobně načerpal inspirace ke sběru slováckých písniček. V roce 1950 odešel do důchodu a přestěhoval se do Prostějova, kde se věnoval sbírání písniček hanáckých. 7 Inspiroval se a obdivoval myjavského primáše Samka Dudíka. Sám hrál na cimbál v brněnském Slováckém krúžku. Odtud vyšel podnět pro sepsání a zaznamenání písní, které se zde hrávaly (Poláček, J., 1951 – 1960). Tím vnikl velmi hodnotný soubor zpěvníků Jana Poláčka Slovácké písničky I. až VII. Zejména písničky v I. dílu lze zařadit do tzv. rodinného stříbra, hrají se na různých místech dodnes.

Do zpěvníků však zařadil i písně z vlastního sběru, které lze najít ve IV. až VI. dílu. Ve zpěvnících najdeme jednohlasý, věrný zápis notový, text ve správném dialektu, lokalizaci do regionu nebo obce, doporučené tempo. Po roce 1950 spolupracoval aktivně s Ústavem pro lidovou píseň, dnešní Etnologický ústav AV. V šedesátých letech sbíral rovněž hanácký folklor, do té doby málo zapsaný. V jeho sbírkách z Hané se vyskytovalo hodně písní zlidovělých, umělých, náboženských. Poslední, III. díl Hanáckých písní8 vydal až po smrti jeho syn, Ing. Jan Poláček.

Vladimír Úlehla

Vladimír Úlehla se narodil v 1888 ve Vídni. Věnoval se biologii, botanice, ale také etnografii. Byl aktivně zapojen také do veřejného a kulturního života, podílel se na organizaci Výstavy soudobé kultury v roce 1928 v Brně. Sbírání lidových písní se věnoval po válce. Byl to člověk velmi hudebně nadaný, navíc byl ovlivněn pobytem ve Strážnici a na Horňácku. Natočil film Mizející svět a několik kratších filmů s folkloristickou tématikou. Největším jeho dílem sběratelským je Živá píseň, (Úlehla, V., 1949). Centrem jeho zájmu se stalo komplexní poznání životního prostředí, v němž lidová píseň vznikla. Velký důraz kladl rovněž na poznání zpěváků a na jejich interpretaci. Jeho sbírka je velmi obsáhlá. Velkou část tvoří písně ze Strážnice a okolí. Přestože je sbírka dokonalá ve věci hudební, odborníci na verbální složku k ní mají výhrady.  Vladimír Úlehla založil a vedl Národopisný sbor pro lidovou píseň, hudbu a tanec. S tímto souborem se aktivně podílel na přípravě Národopisných slavností ve Strážnici, které se konají dodnes.

Valeš Lísa

Valeš Lísa byl varhaník a sběratel lidových písní. Narodil se v roce 1867 v Lelekovicích, působil v Otrokovicích na Zlínsku, sbíral lidové písně z okolí, tj. z Napajedel (patřících k Uherskohradišťsku), ze Žlutav, ale i z valašských Malenovic a z hanáckého Tlumačova. 9 Vydal zpěvník Slovácké a lidové písně z Uherského. Hradiště (Lísa, V. 1919). Tento vznikl za pomoci místních učitelů. Radou mu přispíval také Vítězslav Novák, jeho zpěvník ilustroval Jožka Uprka.

Hynek Bím

Hynek Bím se narodil v Lomnici nad Popelkou v roce 1874, kde byl jeho otec varhaníkem. Po jeho smrti se rodina přestěhovala do Brna, kde absolvoval učitelský ústav. Měl velké hudební nadání, hrál na housle i na varhany, několik let byl také Janáčkovým žákem. Později působil jako učitel v Ivančicích, v Kloboukách u Brna, ve Strážnici, ve Skalici. Sbíral písně ze všech výše uvedených lokalit a okolí, kde pracoval. Zvláštní péči věnoval okolí Hustopečí a Klobouk u Brna. Z této oblasti pochází i nejcennější sbírka jeho písní, vydaná v roce 1950. Zápisy Hynka Bíma byly velmi přesné, úměrné jeho velkým hudebním znalostem. Správně se domníval, že nejúčinnější formou zachování lidových písní, je zakládání „lidových spolků písňových“ se smyčcovou hudbou. Dechovou hudbu pro hraní lidové písní odsuzoval.

Doprovod slováckých písní

Nástrojová seskupení, doprovázející slovácké písně

V hluboké minulosti byl doprovod písní spojen s píšťalami a troubami, které používali pastýři. Teprve později sloužila hudba k zábavě. 1 K píšťale se přidal bubínek, od 16. století přibyly dudy na Moravě označované jako gajdy. Začaly se užívat i strunné nástroje citary, předchůdci houslí – fiduly a malé cimbály. Basa byla menší, se dvěma nebo třemi strunami. V 18. století se začala prolínat hudba lidová s hudbou umělou. Byla šířena kantory, kteří realizovali hudební produkce i v malých obcích. V 19. století již se kapely diferencovaly na dudácké, hudecké, cimbálové a dechové.

Dudy a gajdošská muzika

Název dudy pochází z tureckého názvu, gajdy jsou převzaty z arabštiny. Nástroj se vyskytuje v různých světadílech. 2Má obvykle 2 jazýčkové píšťaly napojené na vzduchový zásobník, obvykle kozí měch. Tento je zásobován vzduchem z menšího měchu v podpaždí. Jedna píšťala má obvykle 8 tónů hraje melodii, nemá tedy chromatickou škálu. Druhá, zadní píšťala slouží k bordunovému doprovodu, hraje o 2 oktávy nižší tón. Hra dud sloužila jednak k zábavě, ale také při slavnostních příležitostech nebo ve válce, užívala se Kelty, později Skoty.

Asi od 13. Století hrávala v Čechách malá dudácká muzika (dudy a dvoje housle). Později, od 19. století, se přidal klarinet, kontrabas. Na Moravě tvořilo gajdošskou muziku: gajdoš, basista, violista nebo houslový kontráš. Koncem 19. století de facto zanikla a byla nahrazena cimbálovou hudbou.

Cimbál a cimbálová muzika

Historické zajímavosti:První zprávy o cimbálu se vyskytují již v roce 988, kde ve dvorní kapele v canterburského biskupa hrál hudebník pomocí „tepátka“ na psaltérium. Najdeme jej znázorněn v katedrále v Santiagu de Compostela. V Augsburku  se objevuje v 15. století pod názvem hakbret. Angličané jej nazývají dulcimer ve Francii pak tympanon.3 V Německu však byl zařazován spíše mezi nástroje sedláků a tuláků. V 18. Století však v Itálii nastává renesance tohoto nástroje a dochovalo se několik skladeb pro se salteriem (psalteriem). Hakbret zdokonalil a proslavil Pantaleon Hebestreit koncertem pro Ludvíka XVI. Cimbálu se pak říkalo také pantaleon. Hakbretu byly přidány kobylky, čímž se z něj stal dokonalejší, chromatický nástroj.  Postupně k němu byla přidávána i kladívka, čímž se poněkud přiblížil klavíru. Hakbret (někdy také hackbret) byl rozšířen jako lidový nástroj alpských zemí. V posledních letech bylo v archívech objeveno téměř 700 skladeb. Pro hakbret jsou v současnosti psány skladby v německy mluvících zemích. Od roku 1993 se v Německu studuje hra na hakbret  na několika konzervatořích.

Vedle hakbretu dodnes existuje bez přerušení (vedle pozdějšího, tzv. velkého, koncertního cimbálu), malý portativní cimbál venkovský.Změnila se jen jeho funkce a použití. Slouží jako zajímavý, ukázkový, lidový nástroj, spíše sólový než pro hraní v muzice. Můžeme jej nalézt v některých folklorních souborech, častěji na Valašsku. Z muzik jej zcela vytěsnil velký nástroj s pedálem a tlumiči, který má použití nejen v lidové, ale i v klasické hudbě a v hudbě populární.

Po roce 1945 byla snaha o uvedení malých portativních cimbálů na vyšší úroveň v hudebních souborech.  Tyto však již nebyly schopny splňovat vyšší instrumentální nároky. Proto byl obecně přijat velký, pedálový nástroj.

K zásadnímu obratu v konstrukci cimbálů došlo díkyJozefu Schundovi (narozen na Moravě) jeho žákům, kteří doplnili v roce 1884 v budapešťské dílně cimbálu tlumiče a „postavil jej na nohy“. Tyto cimbály (s chromatickou škálou) již bylo možno naladit stejně dokonale jako klavíry. Jejich rozsah byl cca 4 oktávy (Es – G). Do ozvučné desky jsou vyřezány tzv. rozety, kterými vystupuje zvuk. Uspořádání strun je chromatické       u basových opředených strun a diatonické u strun vyšších (tzv. židovské nebo maďarské uspořádání). Toto umožňuje snazší hru akordů.  Jeho konkurentem se stal pozdějiLajos Bohák (narozen v Květné), který doplnil cimbálu několik strun basových a jednu vysokou strunu, čímž rozšířil rozsah na 4 a půl oktávy.

Velký cimbál

(s pedálem a tlumiči) v dnešní podobě se pravděpodobně objevil na Moravě v roce 1910. Joža – Orszák Vranecký z Nového Hrozenkova u Vsetína, si zakoupil v Budapešti od J. V. Schundy „velký nástroj“ i Školu na cimbál. Naučil se hrát, založil muziku, se kterou v roce 1925 vystupoval úspěšně na slavnostech Valašský rok i v Brně. Podobné tendence k revitalizaci cimbálové muziky byly i na Slovácku, kde bylo povědomí o cimbálu, díky kontaktům s cikánským folklorem z Uher. Příznivá byla i situace v prvých letech samostatné republiky pro pěstování národní kultury. V té době byly zakládány „Slovácké krúžky“, ve kterých se pěstovala hudba, tanec a zpěv svého kraje. V roce 1919 koupil od myjavského primáše Samka Dudíka koncertní (velký) cimbál značky Schunda malíř Antoš Frolka. Cimbálová muzika Dr. Frolky hrávala ve Slováckém krúžku v Brně až do roku 1939. Další velký cimbál byl zakoupen také muzikou Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky.

V  šedesátých letech umožnilo rozvoj cimbálových muzik zahájení výroby českých cimbálů.Firma Lídl v Brně vyráběla robustní nástroje značky PRIMAS (černé barvy), navíc cenově dostupné. Po krátkých počátečních obtížích se brzy přibližovaly kvalitou dražším cimbálům maďarským. Tato výroba byla později utlumena z ekonomických důvodů.  Mnoho těchto nástrojů však hraje po generální opravě dodnes.    K obnovení výroby došlo cca 1992, kdy byly vyráběny již technicky ale i esteticky zdařilé nástroje,

velmi podobné drahým cimbálům maďarským. Tato skutečnost umožnila, že v roce 1985 působilo na Slovácku 181 cimbálových muzik. Nejvíce jich bylo v Hodoníně, Uherském Hradišti a v Brně.

Dnes vyrábí nové nástroje např. brněnská firma Všianský a firma Holák na Valašsku. Oba výrobky jsou stavěny ve velmi dobré kvalitě i vzhledu, srovnatelné s maďarskými.

Na cimbál se hraje 2 paličkami (25 – 35 cm dlouhými) vyrobenými z ušlechtilejšího dřeva (jasan, ořech). Jejich konec je zahnut nahoru a obalen nejčastěji vatou, někdy plstí nebo kůží. Paličky jsou drženy palcem, ukazovákem a prostředníkem. Úhoz je realizována ohybem lokte, ale také zápěstí či prstů.

Hra cimbálu v cimbálové muzice

U písní pomalých písní dostává cimbál velký prostor k bohaté harmonické hře. Charakteristické jsou rozložené akordické běhy, tremolo na výchozích tónech drobné chromatické běhy v závěru fráze. Jako pravděpodobný zdroj stylu hry jsou uváděny maďarské maloměstské cikánské kapely, které hrávaly vedle místního folkloru také šlágry a maďarské halgatové melodie (táhlé písně k poslechu). U písní tanečních je nejdůležitější vedle zvukomalebné stránky podpora harmonické a rytmické stránky. Samozřejmým požadavkem hry cimbalisty je vždy úplná harmonická shoda s kontrabasistou a kontráši. Rytmus je v cimbálové hře realizován několika způsoby.    U čardášových, také tzv. novouherských písní (na Moravě verbuňky) hraje cimbál ve 2/4 taktu dva (čtvrťové) úhozy, ve shodě s doprovodem smyčcových nástrojů. Tento způsob se nazývá téměř oficiálně „jednoduchý „duvaj“. U moravských párových tanců se vyskytuje tzv. „dvojitý duvaj“. Zde ve 2/4 taktu cimbál hraje 4 osminové úhozy, přičemž jsou svázány 1. s  2. a 3. se 4. osminou. V jednoduchém i dvojitém duvaji hraje obvykle dvojzvuky, jedná se o tercie nebo kvinty z příslušného akordu. Třetím způsobem je tzv. přiznávková hra, zvaná „es-ta“. Užívá se v závěrečných slokách tance. Ideální způsob hry je takový, že kopíruje hru kontrabasu na 1. a na 3. osminu, a hru kontráše (ve dvojzvuku) na 2. a 4. osminu. 21 Protože v rychlejším tempu je to značně obtížné, užívá se i hraní 4 osminových úhozů v rozložených akordech.  V rytmickém doprovodu je zřetelný rozdíl mezi maďarskými a rumunskými cimbalisty. Rumunští cimbalisté užívají častěji tří úhozů na každou dobu (trioly), maďarští spíše dvou nebo čtyř úhozů.

V profesionálních orchestrech mají hráči k dispozici partituru, ze které hrají. Není-li však aranžér znalý cimbálové hry, mnohdy obtížnost vytvořeného partu není úměrná výsledku. V amatérských souborech je pro cimbál většinou k dispozici pouze melodický part s harmonickými značkami. Tato skutečnost ponechává velkou míru volnosti a činí hru pro cimbalistu zajímavou.

1Ottova encyklopedie. Česká republika 3. Památky, Lidová kultura, Sport.   Ottovo nakladatelství, Praha 2006, s. 356

2www.brno.cz, V., Hlaváček, B., Suchopárek, P.

3http://dudy-gajdy.aldejchová, N.

4MIKUŠOVÁ, Lýdia: CIMBAL, jeho začiatky, vývoj a súčasnosť.Asociácia cimbalistov Slovenska, Bratislava, 1995, 59s.

5 KLUSÁK Vladimír, Slovácké písně s hudeckým doprovodem (pro vojenské soubory,Naše vojsko, Praha., 1952, s. 31.

6KUNZ, L., Musica per salterio,2. Světový kongres cimbalistů, Moravské muzeum Brno, Ústav lidové kultury Strážnice, 1993. 59s.

Sklepy_m_21-3
Sklepy_m_29-7
Sklepy_m_15-4
Vojta Pospísil_VPO_5466-6